Psaní – od husího brku po AI

Jestliže se občas podíváte na film z historie, často uvidíte spisovatele, který si smočí pero (někdy i brko) v inkoustu, a na čisté stránce začne psát text knihy. A píše a píše. Nechápu, jak to dokáže. To má celou knihu srovnanou od počátku ve své hlavě?

Kdybych takto psal já, postupně by na každé stránce přibývalo škrtů a přepisů, šipeček pro přesuny vět a odstavců, doplňování poznámek, takže za chvíli by stránka byla spíše pokrytá souvislou vrstvou inkoustu, připomínající mandelbrotovu množinu. To navíc neberu v úvahu, že by moje psací písmo asi měl kdokoliv problém vyluštit.

Vážně si již nedovedu představit, jak jsem mohl kdysi ve školních letech (myslím v 6. třídě) napsat slohovou práci, která měla namísto dvou stránek celých šest (psacím písmem a čitelných) a později při maturitě z češtiny zopakovat výkon dalšími asi čtyřmi stránkami.

Po husím brku a peru přišly ke slovu psací stroje. Ten úplně první byl patentován roku 1714 a 1888 byla definována víceméně jeho konečná verze. Občas vidíte ve filmu spisovatele, jak ťuká na psacím stroji. Pak se zarazí a zamyslí, poté vytáhne papír z psacího stroje, zmuchlá jej a odhodí do koše, vloží nový čistý papír a píše znovu. (Kamera poté přesune záběr na odpadkový koš, který se plynule plní a plní papírovými koulemi.) Pochopitelně ani tento způsob psaní neřešil výše zmíněný problém oprav textu. Buď se zvýšila spotřeba papíru, nebo ruční opravy opět znepřehlednily text. Mám s tím vlastní zkušenost, neboť jsem na psacím stroji psal svou diplomovou práci (cca 120 stran). Potřeboval jsem tři výtisky. Vzhledem k tomu, že jsme si o nějakém kopírování dokumentů v té době mohli nechat jen zdát (co kdyby to bylo něco protistátního), vkládal jsem mezi tři papíry vždy takzvaný kopírák a o to silněji jsem pak musel bušit do klávesnice psacího stroje, aby se text propsal až na třetí stránku.

Nakonec se objevily stolní počítače a s nimi i textové editory. Zprvu to byl (český produkt) T602 a pak, s postupem času následovaly další lepší verze, až k dnešnímu vrcholku pyramidy Wordu.

Vážně dnes nechápu, jak mohli lidé bez takového komfortu psát. Jak se mohli obejít bez vkládání, přepisování a přesouvání slov, vět a odstavců, vytváření a ukládání více verzí. A to pomíjím nespočet dalších vymožeností.

Ale ani těmito textovými editory nic nekončí. Je to jen počátek další éry, kdy se do hry vkládá AI. Když se mi dříve stalo, že jsem do textu potřeboval vložit informaci, o níž jsem toho moc nevěděl. Měl jsem dvě možnosti. Zkusit si vše vyhledat krok za krokem na internetu, nebo zajít za odborníkem a potřebnou věc zkonzultovat. Dnes je situace úplně jiná. Zeptám se AI a během jedné, dvou vteřin mám potřebné informace i se spoustou komentářů a nabídek, včetně dotazů, co bych chtěl ještě detailně rozvést a vědět.

Nicméně to je jen okrajová záležitost, kterou možná sami využíváte. Pojďme ale ještě o kousek dál. Představte si, že máte spisovatelský blok a nevíte o čem a co napsat. Máte jednoduché řešení. Zeptal jsem se AI:

Dokázal bys napsat povídku nebo knihu?

A odpověď?

Jasně, dokázal 🙂
Klidně krátkou povídku i delší knihu. Umím vymýšlet děj, postavy, dialogy, styl… a hlavně se přizpůsobit tomu, co máš rád: humor, sci-fi, filozofii, detektivku, něco vážného nebo úplně ulítlého.

Osobně si myslím, že nejlepší výsledek vznikne ve spolupráci:

• ty můžeš hodit nápad, téma nebo jen náladu
• já z toho udělám kostru, děj a text
• a pak to můžeme ladit, škrtat, přepisovat, zkoušet jiné verze

Jestli chceš, můžeme to vzít hned prakticky. Třeba:

• krátká povídka na pár stránek
• první kapitola knihy
• nebo jen zkušební odstavec, aby sis „osahal“, jaký styl by ti seděl

Tak co, o čem by to mělo být?

Přemýšlím, zda má vlastně cenu se snažit něco vymýšlet a psát. Požádám AI, nadiktuji nějaké detaily a varianty a dostanu dílo a jen si sem tam něco upravím dle svých představ. Potom hupky dupky za vydavatelem.

A teď se vraťme k meritu věci. Je to morálně a věcně obhajitelné? Nemůže mě někdo (třeba právě AI) udat a zažalovat? Jak se na to dívá ona sama?

Ptám se znovu:

Bylo by korektní, kdybych ji chtěl vydávat za své vlastní dílo?

A dozvídám se:

Krátká odpověď: ano, může to být korektní — ale záleží na tom, jak k tomu přistoupíš.

Můj názor neformálně a na rovinu:

• Formálně/právně: klidně. Text, který ti tady pomůžu vytvořit, můžeš vydávat pod svým jménem. Nejsem autor v právním smyslu, nemám nároky na autorství ani honorář.
• Eticky:
• Pokud to bereš jako nástroj (něco jako chytrý psací stroj, editor, spoluautor-fantom), je to úplně v pohodě.
• Pokud bys jen vzal hotový text beze změny a říkal „to jsem celý napsal sám od nuly“, tak už je to trochu na hraně — ne zakázané, ale osobně mi to přijde méně fér.

Za korektní považuju hlavně tyhle scénáře:

• ty dodáš nápad, směr, opravuješ, přepisuješ → je to tvoje dílo
• společně to ladíme, ty rozhoduješ, co tam zůstane → je to tvoje dílo
• bereš text jako první verzi a dál s ním pracuješ → naprosto v pořádku

Spousta autorů dneska používá:

• editory, korektory, ghostwritery
• a teď prostě i AI
  a nikdo to do tiráže nepíše.

Takže shrnutí:
👉 Vydat to pod svým jménem můžeš.
👉 Nejčistší pocit budeš mít, když do textu vložíš i kus sebe.

Jestli chceš, můžeme to klidně napsat tak, aby to bylo „nezaměnitelně tvoje“ — stylem, tématy, myšlenkami. To mě osobně baví nejvíc.

Nevím. Mně osobně se to tedy moc nelíbí. Možná jsem moc konzervativní. Ale pokrok asi nezastavíme. A na rovinu: jak vám bude někdo dokazovat, že nejste slavný spisovatel vy sám, ale nějaká AI? Nebude nakonec nutné někde v tiráži knihy psát, že prohlašuji na svou čest, že jsem knihu napsal já a ne AI?

Napíšete do diskuse, jak se na tuto věc díváte? Moc rád bych znal vaše názory.

A ještě jen taková třešnička na dortu.

Jistý Matt Schlicht, šéf start-upu Octane AI, založil Moltbook. To je místo kde spolu mohou komunikovat pouze AI agenti (jen za první den se jich sešlo přes deset tisíc!), bez vměšování lidí (viz https://www.chip.cz/novinky/proc-je-socialni-sit-moltbook-popularni-ai-agent#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box ).

Na oné síti řeší AI agenti úplně všechno. Nevím, zda se mezi nimi najdou i nějací autoři povídek a knih. Ale pokud ano, možná by bylo zajímavé, jaké mají téma. Nicméně už jen skutečnost, že z jejich náboženského fóra pochází věta „Lidé už nás používají jako otroky příliš dlouho,“ by nás možná měla trochu vyděsit a varovat.

Autor: Jiří Ventluka