V pavučině osudu: O knize Petříčku, zavírej vrátka

Tento rozhovor je věnován konkrétnímu titulu, který čtenáře zavádí do složité mozaiky lidských osudů. Proč autor Josef Farkas použil motiv dětské říkanky v syrovém románu a jak moc věří na náhody, které nám mění životy? Ponořte se do příběhu o křehkosti bytí.

Pane Farkasi název knihy odkazuje na dětskou hru nebo říkanku. Proč jste zvolil právě tento kontrast?

Pohádky a říkanky původně vznikaly jako varování dětí před krutým světem. Název „Petříčku, zavírej vrátka, za humny jsou vlci“ tak symbolizuje přípravu na drsný svět dospělých.

Psát mozaiku, kde se postavy ovlivňují, aniž by se znaly, je náročné. Měl jste na zdi „pavučinu“ nitek?

Vůbec ne, moje fantazie pracuje spontánně, na takovou techniku bych musel být příliš organizovaný.

Věříte i vy osobně v „efekt motýlích křídel“, o kterém v anotaci píšete?

Ano, věřím, že maličkosti v životě spouští reakce, o jejichž původu se člověk často ani nedozví.

Je pro vás v knize důležitější motiv záměru, nebo čisté náhody?

Náhoda dává záměrům tu správnou šťávu. Díky ní se i jasný záměr může změnit a příběh se stává nepředvídatelným.

Jsou vaši hrdinové strůjci svých osudů, nebo jsou jen uvězněni v síti?

Všichni žijeme v pavučině, kterou utkal osud. Nezáleží na tom, zda se cítíme být tkalci, nebo ne. Věříme zkrátka tomu, čemu chceme.

Který z osudů pro vás bylo nejtěžší sepsat? Existoval moment „tohle už je moc“?

Tuhle otázku jsem si nepoložil, protože realita je často mnohem drsnější než cokoliv, co si autor dokáže vymyslet. Moje fantazie za skutečnými příběhy lidí spíše pokulhává.

Co byste si přál, aby si čtenář uvědomil, až knihu pomyslně zavře?

Přál bych si, aby v něm zůstalo uvědomění, jak je náš život složitý, křehký a zároveň krásný.

Děkujeme za rozhovor!

Autor: Pavla Konečná