Deník nakladatelky (č. 1): Když se rukopisy hromadí

Z deníku nakladatelky: když se rukopisy hromadí

Víte, co je na práci nakladatelky to nejúžasnější? Každý den otevíráte dveře do nových světů. Jeden den čtu o lásce v pražských uličkách, další den o vesmírné lodi mířící k Andromedě. Ale víte, co je na tom to nejtěžší? Vidět, jak se skvělý nápad, úžasná postava nebo dechberoucí scéna rozpadá kvůli chybám, kterým se dalo tak snadno vyhnout.

Klíčová slova: psaní rukopisu, jak napsat knihu, chyby začínajících autorů, nakladatelství, tipy pro spisovatele

Minulý týden jsem seděla v mé oblíbené kavárně, obklopená hromadou vytištěných stránek, které se nebezpečně nakláněly jako Šikmá věž v Pise. Desátý rukopis toho měsíce. Mé třetí double espresso už chladlo v porcelánovém šálku a poznámky na okrajích stránek začaly být čím dál tím zoufalejší – od nadšených vykřičníků po otazníky velikosti mého zklamání.

Teď přichází šokující část. Po deseti rukopisech, stovkách hodin čtení a nespočtu šálcích kávy jsem si uvědomila něco, co mě úplně dostalo. Není to gramatika, co rozhoduje o osudu rukopisu. Není to ani zápletka, jak byste možná čekali. Je to něco mnohem subtilnějšího, něco, o čem se
v návodech na psaní moc nemluví, ale co okamžitě poznáte, když to vidíte – nebo když to chybí.

Chcete vědět, co to je? Pojďte se mnou na cestu těmito deseti rukopisy. Ukážu vám konkrétní příklady – změnila jsem samozřejmě jména a detaily, ale příběhy jsou skutečné. Naučíte se, co funguje a co ne, a věřte mi, ušetříte si měsíce, možná i roky práce. Protože já jsem ty chyby viděla stokrát, a teď vám je můžu pomoct obejít.

Připravte si svůj šálek čaje nebo kávy, pohodlně se usaďte a pojďme se ponořit do světa, kde se rozhoduje o osudu příběhů. Svět, kde rozdíl mezi "děkujeme, ale ne" a "tohle chceme vydat" může být tenčí než papír, na kterém je rukopis vytištěný. Slibuju, že po přečtení tohoto článku už nikdy nebudete na psaní nahlížet stejně.

První stránka rozhoduje a většina autorů ji totálně podceňuje

Víte, co je nejsmutnější na mé práci? Když cítím, že někde kolem páté stránky se rukopis konečně rozjíždí, ale ta první byla tak vlažná, že bych ji
v reálném světě knižního trhu prostě odložila. Přesně to se mi stalo u šesti z deseti rukopisů, které jsem minulý měsíc četla.

Představte si to takhle: Sedím u stolu, před sebou mám hromádku rukopisů, šálek už třetí kávy a v hlavě neustálé "musím ještě zavolat grafikovi, odpovědět na ten e-mail, zkontrolovat korektury...". Otevřu první stránku a – bum – "Bylo krásné slunečné ráno, když se Anna probudila a protáhla se v posteli." Srdce mi spadne do kalhot. Ne proto, že bych byla zlá, ale proto, že tohle jsem už četla stokrát. A víte co? Z těch deseti rukopisů začínalo osm buď popisem počasí, nebo buzením se hlavní postavy. OSM!

Proč to prostě nefunguje? Protože je to jako pozvat někoho na rande a prvních patnáct minut mluvit o tom, jak jste si ráno čistili zuby. Technicky to k životu patří, ale... no, není to zrovna strhující, že?

Ale pak jsem otevřela jeden z těch dvou rukopisů, které mě chytly za srdce. Začínalo to takhle: "Matčin pohřeb jsem zpackala už tím, že jsem přišla." Zastavila jsem se. Přečetla jsem si to znovu. Najednou jsem MUSELA vědět víc. Kdo je tahle postava? Proč zpackala pohřeb tím, že přišla? Jaký je tam příběh?

Vidíte ten rozdíl? První varianta mi říká, že je ráno a Anna spí (informace, které nepotřebuji). Druhá varianta mi otevírá dveře do konfliktu, do emocí, do tajemství. Vrhá mě přímo do středu něčeho zajímavého.

Tady je zakopaný pes, tvrdá pravda, kterou vám musím říct: Vím, že to zní drsně, ale když dostanu rukopis, mám před sebou dalších devět. První stránka je vaše jediná šance. Ne druhá, ne pátá – první. To neplatí jen pro mě jako nakladatelku. Platí to i pro čtenáře v knihkupectví, kteří si vaši knihu vezmou do ruky. Mají před sebou celý regál dalších možností.

Takže co s tím? Zkuste tohle: Vezměte si svůj první odstavec a položte si otázku: "Proč bych měl/a číst dál?" Pokud odpověď není okamžitá
a přesvědčivá, máte problém.

Moje oblíbené cvičení pro autory: Přepište svůj první odstavec pětkrát. Pokaždé jinak. Začněte dialogem. Pak akcí. Pak něčím zvláštním. Pak emocí. Pak otázkou. Teprve potom si vyberte která verze má největší šmrnc.

A ještě vám dám checklist, který používám já:


Obsahuje vaše první stránka:

- Hlas postavy nebo vypravěče? (Poznám, kdo mi to vypráví?)

- Náznak konfliktu? (Je tam nějaké napětí, problém, otázka?)

- Něco neobvyklého nebo překvapivého? (Zastavilo mě to?)

- Emocionální kotvu? (Cítím něco?)

Pokud máte aspoň tři ze čtyř, jste na dobré cestě. Pokud máte všechny čtyři, váš rukopis pravděpodobně neskončí ve spodní části mé čtecí hromádky.

Pamatujte: První stránka není místo pro rozjezd. Je to místo pro ohňostroj.

Dialogy, které zní jako z učebnice češtiny (a jak to napravit)

Když jsem otevřela sedmý rukopis v řadě a narazila na dialog, kde si dvě kamarádky po dvaceti letech přátelství říkají „Dobrý den, jak se máš? Děkuji za optání," málem jsem si vylila kávu na klávesnici.

Víte, co mě na tom nejvíc šokuje? Že 7 z 10 rukopisů, které jsem tento měsíc četla, trpělo přesně tímto problémem. Postavy mluvily jako roboti naprogramovaní na formální češtinu z devadesátých let. Nikdo – a myslím to vážně, NIKDO – v reálném životě takhle nemluví.

Když dialogy zabíjejí příběh

Představte si, že sedíte v kavárně a posloucháte dva lidi u vedlejšího stolu.

Jeden říká: „Chtěla jsem s tebou probrat situaci ohledně našeho včerejšího rozhovoru." Zní to přirozeně? Ne. Zní to jako úřední dopis, který dostal nohy a naučil se mluvit.

Pak jsem narazila na rukopis, který mě úplně dostal. Dialog vypadal takhle:

Petr: „Musíme si promluvit."

Lenka: „Teď ne."

Petr: „Jo, teď. O včerejšku."

Vidíte ten rozdíl? Cítíte to napětí? Tohle jsou tři věty, ale říkají toho víc než celá stránka formálního keců. Je tam podtext, je tam emoce, je tam konflikt. A hlavně – takhle lidi OPRAVDU mluví.

Co dělá dialog živým?

V průběhu let jsem zjistila, že nejlepší dialogy mají několik společných rysů.

Za prvé: krátké věty. Lidi v reálu nemluví v souvětích jako z maturitní eseje. Přerušují se. Nedokončují myšlenky. Skáčou si do řeči.

Za druhé: rytmus. Dobrý dialog má tempo jako dobrá písnička. Někdy je rychlý, někdy zpomalí, někdy udělá pauzu, která řekne víc než tisíc slov.

A za třetí – a tohle je klíčové – lidé říkají jedno, ale myslí druhé. Když vaše postava řekne „Jsem v pohodě," zatímco si nervózně hraje s prstenem, čtenář ví, že v pohodě rozhodně není. Tomu se říká dialog s podtextem a fubguje výborně jak ve filmu, tak v literatuře.

Vaše záchranná síť: praktické tipy

Mám pro vás několik triků, které používám, když edituji rukopisy (a které doporučuji všem autorům):

Test nahlas je váš nejlepší kamarád. Vážně. Přečtěte si dialog nahlas. Pokud se při tom cítíte trapně, protože to zní divně, přepište to. Zeptejte se sebe: Řekla bych tohle takhle svému nejlepšímu kámošovi? Pokud ne, škrtněte to.

Pravidlo „méně je více" mě nikdy nezradilo. Zkuste experimentovat – vyškrtejte každé třetí slovo v dialogu. Často zjistíte, že to najednou zní přirozeněji. Lidi prostě nemluví v kompletních, gramaticky dokonalých větách.

Přidejte gesta a akce. Tohle je game-changer. Nikdo nemluví jako socha. Lidé se při mluvení pohybují, gestikulují, dívají se jinam. Místo „Nevím," zkuste: „Nevím," pokrčila rameny a odvrátila se k oknu. Najednou tam máte vrstvu navíc.

Autoři často zapomínají, proč máme v literatuře uvozovací věty. Nejsou tam jen proto, abychom do alejuja opakovali - řekl - řekla - řekl... Jsou tam, aby nahradily obraz, který v literatuře schází. Ve filmu vidíme herce, který řekne "Nevím" a pokrčí rameny a odvrátí se k oknu. Vidíme i jeho emoce, zahraje nám je. V iteratuře to nevidíme, čtenář si může sám něco představovat, to něco ale může být hodně odlišné od toho, jak to vidíte vy, autoři. Nedovolte, aby si čtenář představil něco zcela jiného, než co pro příběh potřebujete. Využívejte uvozovací věty k tomu, k čemu byly vymyšleny - aby se čtenáři dozvěděli, za jakých okolností a jakým způsobem byla přímá řeč pronesena. Jinak jsou vám uvozovací věty platné jako mrtvému zimník.

Každá postava musí mít jedinečný hlas.

Mám pro vás skvělé cvičení: Zakryjte jména postav v dialogu. Poznáte, kdo mluví? Pokud ne, máte problém. Teenager mluví jinak než padesátník. Právník jinak než umělec. Vaše postavy by měly být rozpoznatelné i bez jmenovky.

Pozor na past expozice

Nejčastější chyba, kterou vidím? Autoři používají dialogy jako nástroj k vysvětlování děje. Postavy si najednou říkají věci, které obě perfektně znají, jen proto, aby to věděl čtenář.

„Jak víš, Petře, pracujeme spolu už deset let v této firmě..."

Takhle ne. Prostě ne.

Můj osobní tip na závěr

Velice často trávím čas přicestování v MHD posloucháním. Stejně tak naslouchám lidem v kavárně. Na zastávce. V čekárně u doktora. Ve frontě v lahůdkách, nebo v masně. Jak lidi mluví? Jak se přerušují? Jak používají pauzy? Jak mění téma? Je to fascinující! A víte co? Moje dialogy se od té doby zlepšily o sto procent. Pravda, dělám to již mnoho let, ale nikdy není pozdě začít.

Zkuste to taky. Staňte se na chvíli špiónem reálných konverzací. Vaše postavy vám poděkují.

Gramatika NENÍ to nejdůležitější – ŠOKUJÍCÍ ZJIŠTĚNÍ

Dobře, teď se posaďte, protože tohle vám možná úplně převrátí svět naruby.

Z deseti rukopisů, které jsem tento měsíc přečetla, byl ten s nejhorší gramatikou přesně ten, který jsem přijala k vydání. A víte, co je ještě šílenější? Rukopis s naprosto perfektní češtinou, kde každá čárka seděla na svém místě jako vojáček na přehlídce, jsem odmítla, aniž bych váhala.

Možná si teď říkáte: "Cože? Nakladatelka, která má ráda chyby? To snad nemyslí vážně!" Ale počkejte, než to vysvětlím, protože tohle zjištění změnilo úplně všechno, co jsem si myslela o psaní. Pravda je taková, že opravdu nesnáším, (nesnáším!) rukopisy plné velkých gramatických chyb. Chyby z páté třídy základní školy - vyjmenovaná slova, shoda podmětu s přísudkem, velká a malá písmena, s a z... Tak jako sportovec musí mít dobrou kondici, protože tělo je jeho pracovní nástroj, autor by měl umět dobře česky, protože jazyk je jeho pracovní nástroj. Bylo pro mě nesmírně těžké smířit se s tím, že žijeme v době, kdy jde o nedosažitelný sen. Ještě těžší bylo akceptovat, že umět dobře gramatiku ještě neznamená být sečtelý (což by člověk logicky očekával) nebo snad dokonce být talentovaný k psaní...

Co se vlastně stalo?

První rukopis přišel v obálce potřísněné kávou (což už samo o sobě bylo znamení). Otevřela jsem ho a hned na první stránce jsem našla tři překlepy, dvě chybějící čárky a jednu větu, která gramaticky nedávala smysl. Měla jsem ho odložit. Měla jsem si povzdechnout a poslat autorce zdvořilý odmítací email. Místo toho jsem četla dál. A dál. Najednou byla půlnoc a já jsem seděla se šálkem už dávno vychladlého čaje a měla slzy
v očích, protože ten příběh mě úplně pohltil.

Druhý rukopis? Technicky dokonalý. Každá věta byla jako z učebnice stylistiky. Nulové chyby. Perfektní interpunkce. Po dvaceti stránkách jsem ho odložila, protože jsem umírala nudou.

Co by bylo ideální? Ten první, napsaný skvělou gramatikou, jako ten druhý. To se bohužel moc nestává… Realita dnešních dnů je zkrátka jiná, autoři česky příliš neumí.

Co dělá ten zásadní rozdíl?

Je to HLAS. Ten neuchopitelný, magický element, který dělá z textu něco živého.

Ten "špatný" rukopis měl hlas tak silný, že jsem cítila autorku v každé větě. Věděla jsem, jak dýchá, jak se směje, co ji rozčiluje. Její osobnost prostupovala každým slovem jako vůně čerstvě upečeného chleba celým domem.

Gramatické chyby? Ty opraví redaktor za odpoledne, i když, autorce nedělají úplně dobré jméno. Koho to ale dnes zajímá, že?

Chybějící hlas? Ten vám nikdo na světě nedodá. Můžete mít tým nejlepších editorů, ale pokud váš text nemá duši, zůstane mrtvý. To je neotřesilená pravda, ať se mi to líbí nebo ne. (Trvalo mi, než jsem se s tímhle smířila, to mi věřte…)

Ukážu vám konkrétní příklad

Způsob psaní, který je ok:

"Mamka mi vždycky říkala ať nemluvím s cizíma lidma. Ale ten den, když jsem potkala Evu na zastávce, jsem věděla, že tohle pravidlo musím porušit. Měla totiž stejný smutný oči jako já, když se mi rozbilo srdce."

Způsob, který není ok:

"Matka mě vždy poučovala o nutnosti opatrnosti vůči neznámým osobám. Avšak onoho dne, kdy jsem na zastávce veřejné dopravy spatřila Evu, rozhodla jsem se jednat jinak. V jejím pohledu jsem zaznamenala smutek."

Vidíte ten rozdíl? První text žije. Dýchá. Druhý je jako mumie v muzeu – technicky zachovalá, ale bez života.

Co to znamená pro vás (a pro vaše psaní)?

Teď pozor, protože tohle je důležité:

NEZNAMENÁ to:

- Že můžete vesele ignorovat gramatiku a psát, jak se vám zlíbí

- Že se nemusíte učit psát správně

- Že chyby jsou cool a měli byste jich mít co nejvíc

ZNAMENÁ to:

- Nejdřív najděte svůj autentický hlas, pak ho vyleštíte do dokonalosti

- Lepší je text, který pulzuje životem a má pár chyb, než sterilní dokonalost bez duše

- Gramatiku se můžete naučit z učebnice, ale hlas musíte objevit v sobě

Jak najít svůj jedinečný hlas?

Pište, jako byste vyprávěli příběh své nejlepší kamarádce

Představte si, že s ní sedíte u kávy a vyprávíte jí ten nejšílenější zážitek. Jak byste to řekli? Jaká slova bys použili? Přesně takhle to napište.

Nahrajte se, jak vyprávíte příběh nahlas

Vážně, zkuste to. Zapněte diktafon v mobilu a vyprávějte. Pak to přepište. Budete překvapení, jak autenticky to zní.

Přestaňte se snažit "psát jako spisovatel"

Tohle je past, do které padá skoro každý začátečník. Myslí si, že musí znít "literárně". Výsledek? Umělý, nafoukaný text, ve kterém nejste vy.

Experimentujte s formou

Zkuste psát v první osobě, pak ve třetí. Zkuste přítomný čas, pak minulý. Hrajte si s tím jako dítě s plastelínou, dokud nenajdete tvar, který vám sedí.

Analyzujte své oblíbené autory

Proč máte rádi právě je? Jak zní jejich hlas? Co dělá jejich styl jedinečným? Neopisujte je, ale učte se od nich.

Varovný příklad, který mi dal lekci

Jeden rukopis byl tak "správný", že jsem po dvaceti stránkách nevěděla vůbec NIC o autorovi. Žádná osobnost, žádná vášeň, žádné emoce. Jen řada gramaticky perfektních vět, které se četly jako návod na sestavení skříně z IKEA.

Autorka se tak moc snažila psát "správně", že zapomněla psát pravdivě. A víte co? Pravda s chybami je tisíckrát cennější než dokonalá lež.

Tempo (tzv. pacing) – proč jsem 5 rukopisů nedočetla do konce

Musím vám říct něco, co mě samotnou trochu mrzí. Z těch deseti rukopisů, které jsem si vzala na stůl s nadšením a šálkem kávy, jsem jich pět nedočetla do konce. A víte co? Nebyly špatné. Vůbec ne. Měly zajímavé postavy, slibné zápletky, někdy i nádherný jazyk. Ale byly POMALÉ. A to je v dnešním světě, kde všichni bojujeme o čas a pozornost, smrtelný hřích.

Co je vlastně to tempo (pojem pacing)?

Představte si „pacing“, česko „tempo“, jako rytmus písničky. Nemůžete mít celou skladbu jen v jednom tempu – usne vám při ní publikum. Potřebujete dynamiku, střídání rychlých a pomalých částí, momenty napětí a momenty, kdy si posluchač vydechne. Přesně tak to funguje i v příbězích. Tempo (pacing) je ten neviditelný puls vašeho rukopisu, který čtenáře buď vtáhne, nebo uspí.

Tři smrtelné hříchy proti tempu

První hřích: Expozice jako betonová zeď

Jeden rukopis začínal patnácti stránkami popisu fantasy světa. Patnácti! Mapy, historie království, systém magie, genealogie panovnických rodů... Bylo to jako číst encyklopedii. Jenže víte co? Čtenář nepotřebuje znát všechno hned. Začněte akcí – honěním, konfliktem, záhadou. Kontext můžete dodávat postupně, jako drobečky chleba v pohádce. Když vaše hrdinka utíká před vrahy, zmíníte, že používá zakázanou magii. Čtenář se dozví o systému magie přirozeně, v kontextu, který ho zajímá.

Druhý hřích: Popisová orgie

V jednom rukopise autorka věnovala DVĚ CELÉ STRÁNKY popisu obývacího pokoje. Znala jsem každý šev na pohovce, každou prasklinu ve váze, barvu každého polštáře. Problém? Nic z toho nebylo důležité pro příběh. Zlaté pravidlo: Popisujte jen to, co slouží příběhu nebo atmosféře. Pokud ta prasklina ve váze není vodítkem k vraždě nebo symbolem rozpadajícího se manželství, vynechte ji.

Třetí hřích: Monotónní tempo

Nejhorší je, když celý rukopis běží ve stejném tempu. Je to jako jet po dálnici stále stejnou rychlostí – hypnotizující a uspávající. Potřebujete dynamiku: napětí, pak úlevu, pak zase napětí. Akční scéna, pak klidný dialog, pak odhalení, pak moment reflexe. Tahle variace udržuje čtenáře ve střehu.

Můj barevný test

Mám takový trik, který používám při hodnocení rukopisů. Vezmu deset po sobě jdoucích stránek a označím je barevně: Akce červeně, dialogy modře, popisy zeleně, vzpomínky žlutě, úvahové pasáže šedivě. Pokud vidím jen jednu nebo dvě barvy, vím, že je problém s tempem. Dobrý rukopis vypadá jako pestré konfety.

Jak na to?

Zkraťte scény. Většina scén v rukopisech může být o třetinu kratší. Opravdu. Jděte scénou znovu a ptejte se: "Potřebuji tohle k pochopení děje?" Pokud ne, ven s tím.

„Střihejte“ mezi časovými liniemi. Když máte dvě dějové linky, střídejte je. Přerušte napínavou scénu v jedné linii a přeskočte na druhou. Čtenář bude chtít vědět, jak to dopadne, a bude číst dál.

Krátké kapitoly jsou vaším přítelem. Víte, co se stane, když má čtenář před sebou pětistránkovou kapitolu před spaním? Řekne si: "Jen ještě tuhle jednu..." A pak další. A další. Krátké kapitoly vytvářejí iluzi rychlého pokroku.

Cliffhangery (napínavé momenty, takové háčky, na které čtenáře chytíte a nepustíte ho) nejsou jen pro konce kapitol. Používejte je i uvnitř scén. Přerušte dialog překvapivým zvukem. Ukončete odstavec otázkou. Držte čtenáře v napětí.

Příběh, který mě mrzí dodnes

Jeden rukopis měl naprosto skvělý příběh. Začátek mě chytil, postavy byly živé, záhada fascinující. Ale pak přišla prostřední část. Stránky a stránky introspekce, pomalých popisů, scén, které nikam nevedly. Odložila jsem ho. Autorka mi později řekla, že konec je úžasný, plný zvratů. Nikdy jsem se k němu nedostala. To je ta nejsmutnější věc – skvělý příběh, který nikdo nedočte, protože tempo zabilo čtenářův zájem.

Tempo (pacing) není o tom psát rychle. Je o tom psát chytře – vědět, kdy zrychlit, kdy zpomalit, kdy nechat čtenáře vydechnout a kdy ho strhnout do víru událostí. Je to umění, které se dá naučit. A věřte mi, stojí to za to.

Emocionální autenticita vs. sentimentalita – tenká hranice

Víte, co je nejbolestnější při čtení rukopisů? Když cítíte, že autor má v sobě opravdový příběh, něco skutečného a silného – ale pak to celé utopí v oceánu umělých slz a nafouknutých emocí.

Minulý měsíc jsem narazila na šest rukopisů, které se zoufale snažily mě dojmout. A víte co? Ani jeden z nich to nedokázal. Naopak – jeden rukopis, který se o to vůbec nesnažil, mě rozplakal u kuchyňského stolu. Musela jsem si dát pauzu a uvařit si čaj, abych se vzpamatovala.

Co se pokazilo u těch šesti?

Představte si scénu: Hlavní hrdinka ztrácí milovaného člověka. Autor věnoval tři celé stránky popisu jejího pláče. Slzy jako řeky, srdce jako rozbité sklo, bolest jako tisíc nožů. Čtla jsem to a cítila jsem se... nic. Absolutně nic. Bylo to jako sledovat někoho, kdo předstírá pláč v amatérském divadle.

A pak přišel ten sedmý rukopis. Stejná situace – ztráta milovaného člověka. Ale autorka napsala jen: "Zavřela dveře. Ticho. Jako by hlasitý zvuk mohl něco zlomit." Pak pokračovala popisem, jak hlavní hrdinka mechanicky skládá jeho košile. Jednu po druhé. Přesně tak, jak to měl rád. Brečela jsem jako malé dítě.

V čem je ten zásadní rozdíl?

Sentimentalita vám říká: "Teď budeš smutný!" Je to jako když vám někdo nařizuje, abyste se zasmáli vtipu, který není vtipný. Automaticky se vzpíráte. Sentimentalita používá velká slova, dramatická gesta a klišé, která jsme slyšeli tisíckrát. Je hlasitá, nápadná a zoufale se snaží upoutat pozornost.

Emocionální autenticita je úplně jiná. Je tichá. Skromná. Ukazuje vám drobný detail – nedotčenou snídani, tiše zavřené dveře, pečlivě složené košile – a nechává vás, abyste sámi pochopili hloubku té bolesti. Důvěřuje vám. Ví, že máte vlastní zkušenosti se ztrátou, se smutkem, s láskou. Nepotřebujete aby vám to autor vysvětloval.

Jak to dělat správně?

Zapomeňte na věty typu "byla nesmírně smutná" nebo "cítil obrovskou bolest". Místo toho ukažte, co ta emoce dělá s člověkem. Třeba: "Nedotkla se snídaně. Třetí den po sobě." Vidíte ten rozdíl? Neříkám vám, že je smutná. Ukazuju vám důsledek jejího smutku – a vy sami cítíte tu tíhu.

Jeden z nejsilnějších momentů, které jsem kdy četla, byl v rukopisu o rozchodu. Autorka nenapsala ani slovo o slzách nebo zlomeném srdci. Místo toho napsala: "Koupila jednolůžkovou postel. Bílou. Úplně novou." Viděla jsem v té větě celý konec vztahu, všechnu tu bolest a zároveň odhodlání začít znovu.

Tady je můj tip, který funguje:

Vezměte si emotivní scénu, kterou jste napsali. Projděte si text a vyškrtněte všechna přídavná jména popisující emoce – smutný, šťastný, zlomený, zoufalý. Pak vyškrtněte všechna příslovce – zoufale, bolestně, šťastně. Co vám zůstalo? Vsadím se, že je to silnější než původní verze.

Protože víte co? Čtenář není hloupý. Nepotřebuje, abyste mu vysvětlovali každý pocit. Dejte mu konkrétní detail, jeden jediný pravdivý moment – a on si zbytek domyslí sám. Bude to mnohem silnější, protože to bude jeho vlastní emocionální zážitek, ne váš vnucený.

Méně opravdu je více. Důvěřujte svému čtenáři. A hlavně – důvěřujte síle tichých momentů.

Konec je důležitější než začátek (většina autorů to pokazí)

Víte, co mě při čtení těch deseti rukopisů bolelo nejvíc? Nebyla to špatná gramatika. Ani nevěrohodné postavy. Bylo to sledovat, jak úžasný příběh pomalu umírá na posledních stránkách jako svíčka, které dochází kyslík.

Čtyři rukopisy – celé čtyři! – měly začátky, které mě přikovaly k židli. Střed byl napínavý, postavy se vyvíjely, zápletka houstla. Pak však přišel konec. Seděla jsem s otevřenou pusou a myslela si: "Tohle přece nemůže být všechno?"

Představte si, že jdete na úžasnou večeři. Předkrm? Dokonalý. Hlavní chod? Božský. Pak vám přinesou dezert, který chutná jako mokrá lepenka. Celý zážitek je najednou... no, pokažený. Přesně tohle dělají špatné konce s knihami.

Proč se to děje?

Mluvila jsem s několika autory a odpověď byla skoro vždycky stejná: "Došla mi energie" nebo "Chtěla jsem to už mít hotové." Chápu to. Po měsících psaní chcete vidět to magické slovo "KONEC". Ale víte co? Čtenář vaši únavu pozná.

Nejčastější vrahové dobrých příběhů:

První vrah je rychlost světla. Dvě stě stránek pečlivě budovaného napětí a pak – bác! – všechno vyřešeno na pěti stránkách. Jeden rukopis měl detektivku, kde vyšetřování trvalo celou knihu, a pak se vrah prostě přiznal, protože... no, protože musel, jinak by kniha neskončila. To není konec, to je kapitulace.

Druhý vrah je deus ex machina – ten starý hříšník. Náhle se objeví postava, o které jsme nikdy neslyšeli, a vyřeší všechno. Nebo hlavní hrdinka náhodou najde klíč k záhadě v šuplíku, který tam celou dobu byl. Čtenáři nejsou hloupí. Poznají, když je podvádíte.

Třetí vrah je vysvětlovací maniak. Autor najednou cítí potřebu vysvětlit každičký detail. Proč se postava chovala takhle v kapitole sedm. Co se stalo s vedlejší postavou, která se objevila jednou. Jak přesně funguje magie v tom světě. Čtenářova představivost je váš spojenec, ne nepřítel.

A čtvrtý vrah? Falešná sentimentalita. "A žili šťastně až do smrti" funguje v pohádkách. Ale když píšete temný thriller o ztrátě a vině, tohle zakončení je jako dát růžovou mašli na rakev.

Jak na to správně?

Dobrý konec je jako dobrý vtip – musí být logický, ale překvapivý. Musíte čtenáře uspokojit, ale ne nudit. Jeden rukopis, který jsem četla, končil větou: "A pak pochopila, že domov nikdy nebyl místo." Zastavila jsem se. Přečetla jsem to znovu. A pak jsem jen seděla a nechala to na sebe působit. To je síla dobrého konce.

Tvůj konec musí rezonovat se začátkem – jako poslední nota symfonie, která odráží tu první. Ale nesmí být předvídatelný. Je to tanec mezi očekáváním a překvapením.

Můj test pro vás:

Až dopíšete svůj rukopis, udělejte tohle: Odložte ho na týden. Pak si přečtěte jen poslední kapitolu. Nic před ní. Jen konec. Cítíte uspokojení? Mrazí vás? Chcete se vrátit na začátek a číst znovu? Pokud ne, máte práci navíc.

Protože víte co? Čtenář možná zapomene, jak váš příběh začal. Ale konec? Ten si pamatuje navždy.

BONUS: Co mě překvapilo nejvíc – lidský faktor

Víte, co mě při čtení těch deseti rukopisů naprosto srazilo na kolena? Nebyl to ten technicky nejdokonalejší text s perfektní gramatikou a promyšlenou strukturou. Nebyla to ani ta kniha, kde autor zjevně strávil měsíce studiem kreativního psaní a aplikoval každou možnou literární techniku.

Byl to rukopis, kde jsem prostě cítila člověka.

Představte si to: Sedím u stolu, je pozdní večer, už jsem toho dne přečetla pět rukopisů. Jsem unavená, skeptická, možná trochu otupělá všemi těmi slovy. Pak otevřu další soubor. Autorka píše o ztrátě – konkrétně o smrti své matky. Gramaticky? Občas zakolísá. Struktura? Místami chaotická. Ale sakra, každé slovo bylo pravdivé.

Nepsala o "ženě, která ztratila matku". Psala o tom, jak jí v supermarketu naskočily slzy, když viděla maminčinu oblíbenou marmeládu. Psala o prázdném křesle u kuchyňského stolu. O tom, jak si stále vytáčí její číslo, když se jí stane něco dobrého. Nebyla to literatura s velkým L. Byla to pravda s velkým P.

To je ta věc, kterou jsem za roky práce s texty pochopila: Naše zranitelnost není slabost – je to naše největší autorská síla. Vaše osobní zkušenost, ta úplně specifická, jedinečná, někdy trapná nebo bolestivá zkušenost? To je vaše superschopnost. To je to, co vás odlišuje od tisíců dalších autorů, kteří píšou o stejném tématu.

Víte, co dělá většina začínajících autorů? Snaží se znít jako jejich oblíbený autor. Vyhladí všechny hrany, všechny ty "nedokonalosti", které by je mohly prozradit. Tím pádem vytvoří text, který je sice technicky v pořádku, ale úplně bez duše.

Vaše "nedokonalosti" – váš specifický humor, vaše divné asociace, váš způsob, jak vidíte svět – to je přesně to, co čtenáři hledají. (Mimochodem, to je to, čemu se říká autorský styl. Je to způsob, jakým autor vyjadřuje své emoce.) Čtenáři nečtou kvůli dokonalosti. Čtou kvůli spojení. Čtou, aby se necítili sami. Aby zjistili, že někdo jiný cítí to samé. Aby našli kousek sebe v něčích slovech.

Ta autorka, co psala o ztrátě? Její rukopis jsem přečetla jedním dechem. Brečela jsem. Smála jsem se. Cítila jsem každou její větu proudit ve svých žilách, i když jsem nikdy neztratila matku. Protože ona nepsala "o ztrátě" jako o abstraktním konceptu. Psala o své ztrátě, se všemi těmi malými, trapnými, krásnými detaily, které dělají život životem.

Takže tady je moje poselství pro vás: Přestaňte se snažit psát "správně" nebo "literárně". Začněte psát PRAVDIVĚ.

Nebojte se být zranitelní. Nebojte se ukázat své nedokonalosti. Nebojte se napsat tu větu, která vám přijde "moc osobní" nebo "moc divná". Protože právě ta věta může být ta, která někoho zachrání. Právě ta věta může být důvod, proč si čtenář vaši knihu bude pamatovat ještě za deset let.

Lidský faktor – to je to, co dělá psaní magickým. A vy ho máte v sobě. Stačí jen najít odvahu ho pustit na papír.

Tak co, jdete do toho se mnou?

A teď je řada na vás! Vážně, nechci, abyste si tohle jen přečetli. Chci vědět, co se vám honí hlavou.

Povězte mi upřímně:

- Která z těchto chyb je pro vás největší výzvou? Je to ten začátek, co se vám pořád nějak nevede? Nebo vás trápí dialogy, které znějí jako z učebnice? Možná máte pocit, že váš příběh nikam nevede? Nejste v tom sami – a já vám ráda poradím, jak na to.

- Máte rukopis v šuplíku, který se bojíte poslat? Víte co, chápu to. Ten strach z odmítnutí je reálný. Ale co když vám řeknu, že i ten "nedokonalý" rukopis může být začátkem něčeho úžasného? Někdy stačí jen trocha odvahy a pár správných úprav. Významně vám v tom může pomoct zkušený redaktor, který vám na rukopis vytvoří odborný posudek. Upozorní na slabiny, inspiruje, navrhuje možná řešení... Chcete do svého psaní investovat? I tohle může být dobrou cestou.

- Co vás v tomto článku nejvíc překvapilo? Byl to ten odstavec o popisech? Nebo vás šokovala pravda o dialozích? Jsem zvědavá, co vám utkvělo v hlavě!

Napište mi do komentářů! Vaše otázky mě inspirují k dalším článkům a někdy z nich vzniknou celé rubriky.

Pokud chcete jít ještě dál:

Stáhněte si můj CHECKLIST: 10 bodů, které zkontrolovat před odesláním rukopisu – Je to můj osobní seznam, který používám při každém hodnocení. Ušetří vám spoustu času a zvýší vaše šance na úspěch.Checklist - k článku č_1

Přihlaste se k odběru newsletteru na hlavní stránce našeho webu. Budu vám posílat tipy přímo z nakladatelské kuchyně. Žádné kecy, jen praktické rady, které můžete hned použít. A nebojte, nebude to tak často, aby vás to otravovalo. Bude to tak akorát, když už si budete v duchu říkat, že by něco mohlo přijít...

Sledujte nové rubriky "Rukopis měsíce" a "Deník nakladatelky" v našem nakladatelském blogu. – Budu v nich rozebírat konkrétní příklady (samozřejmě anonymně), ukazovat, co fungovalo a co ne. Budu také prozrazovat různá nakladatelská tajemství. Je to jako mi nahlédnout přes rameno při práci nebo se podívat do zákulisí nakladatelství.

TIPY na publikace našeho nakladatelství, které vám mohou výrazně pomoci. Nejsou to nudné učebnice. Jsou založené na letitých zkušenostech práce s autory a garantuji vám, že se čtou jako detektivka:

Tvůrčí psaní pro každého, díl 1. - Tohle je naprostá klasika pro začátečníky s nulovými zkušnostmi. Část knihy vás provede psaním novinářských žánrů (např. fejeton, sloupek, reportáž, komentář, nekrolog atp.) a část se věnuje psaní příběhů. Bez nadsázky, čísla ukazují, že jde
o nejoblíbenější učebnici tvůrčího psaní v ČR, prodaly se jí opravdu tisíce kusů. Zpětná vazba od autorů je skvělá, kniha mnoho autorů nastartovala a výrazně jim pomohla. Dnes první díl koupíte již jen u nás, všude jinde je již vyprodaný. I u nás doprodáváme poslední kusy.

Tvůrčí psaní pro každého, díl 2. - Do tohoto rádce jsem dala víc jak 20 let svých zkušeností práce s autory. Je to poctivý rádce při psaní úplně první knihy. Kniha nabouchaná mnoha ukázkami, příklady i cvičeními. Kromě toho, já v knize před vašima očima jednu příkladovou knihu píšu, abyste to měli skutečně konkrétně. Tohe je průvodce pro každého, kdo se chce pustit do své první knížky.

O psaní chci vědět víc... 16 rozhovorů s úspěšnými literáry - Tak tohle je přesně to, co každý autor potřebuje. Vědět, jak to dělají ti úspěšní. Mít šanci podívat se do jejich tvůrčí kuchyně. Někteří mjí takovou a jiní úplně jinou zkušenost. Jednomu se osvědčilo to a dalšími něco jiného. Sdílení zkušeností, to je základ. Tohle je malá, ale pro každého autora nemírně cenná publikace. Nemusíte se způsobem práce těchto autorů souhlasit, ale měli byste ho znát.

H(P)ravé psaní - Tohle je světový bestseller, který jsme vydali v americké licenci. Překlad nám dělala oceňovaná překladatelka Veronika Volhejnová. 200 cvičení, které rozvíjejí autorskou kreativitu a používání pravé mozkové hemisféry při psaní. Příprava knihy k vydání byla pro nás všechny v nakladatelství velkým zážitkem, protože cvičení pracují i s tím, jak na čtenáře dělajícího jednotlivá cvičení, působí barvy. Museli jsme posílat do USA ke schválení každou stránku knihy. Už nám na skladě zbývá jen posledních pár kusů.

Vyprávěj příběhy! - Na závěr jeden tip pro vaše děti, protože rodiče, kteří se snaží psát, sami mívají děti, které se snaží o totéž. Tahle milá a zábavná knížka provede vaše děcka vším, co potřebují do začátku znát. Vhodné pro děti ve věku 8 - 10 let a také pro učitele, kteří mohou s dětmi podle této knížečky pracovat. Pak je možné knihu použít i pro ještě o něo mladší čtenáře.

NAŠI AUTOŘI A VÝSLEDKY JEJICH PRÁCE

Jak píšou NAŠI AUTOŘI, kteří prošli naším vedením, našimi programy a kurzy? Autoři, kteří se učili psát s pomocí našich knížek? Je logické, že byste chtěli vidět výsledek, tak tady je:

Na konci fjordu, autor: Oldřich Burda

Petříčku, zavírej vrátka; autor: Josef Farkas

Rachmaninův tanečník, autor: Jaroslav Sýkora

Myšulek, autor: Galina Giorgadze

CO VYŠLO U OSTATNÍCH ČESKÝCH NAKLADATELSTVÍ

Pak je tu ještě celá řada autorů, kteří prošli naším vedením a jejich knihy vyšly u jiných českých nakladatelství. Pokud vás zajímá seznam takových autorů a jejich knih, najdete ho ZDE.

S pozdravem vaše nakladatelka (a fanynka dobrých příběhů), která věří, že i váš příběh si zaslouží být vyprávěn.

Markéta Dočekalová

lektorka tvůrčího psaní, majitelka MÁM TALENT nakladatelství a literární agentury