Povídky

Komunismus stále budoval lepší zítřky a soudruh Husák, byl již několik let naším prezidentem. Nic z toho mě ale nezajímalo. Mne i mou ženu v tu dobu ovládala zcela jiná záležitost. Rozhodli jsme se totiž pořídit si pejska. Když jsme šli oba do důchodu, konečně jsme odsunuli stranou veškeré pochyby a usnesli se, že nyní již péči o čtyřnohého kamaráda zvládneme.

Vybrali jsme si knírače pepř a sůl. Když jsme si ten roztomilý uzlíček přivezli, začal nám nový život.
Nejprve jsme ho učili chodit na vodítku a z počátku ho vůbec nepouštěli. Ale postupem času jsem nabyl odvahy a rozhodl se ho přeci jen pustit na volno. Chodil jsem ho venčit do Stromovky, od níž jsme bydleli jen kousek. Tam jsem se jeden krásný listopadový den odhodlal k prvnímu pokusu.

Šel jsem doprostřed parku, aby mi nemohl utéct do silnice, kdyby něco nevyšlo a pustil jsem ho.
Zpočátku šlo vše dobře. Pejsek vesele běhal kolem mě, čmuchal v trávě a běhal za míčkem. Nakonec se ale stalo to, čeho jsem se již pomalu přestal obávat. Někam se mi zaběhl. Prohledával jsem křoví a zoufale ho volal. Někteří lidé se za mnou ohlíželi, jiní klopili hlavy a spěchali pryč. Nikdo z nich mi nenabídl pomoc. Ani ostatní pejskaři, kteří přeci museli mít pro mou situaci pochopení.
Konečně ke mně přistoupil jeden z mužů procházejících parkem. Měl jsem radost, že mi konečně někdo pomůže s hledáním.
„Za kolik je máte?“ zeptal se mě šeptem. Působil tak spiklenecky, až mne to zarazilo.
„Cože?“ Nechápavě jsem na něho zíral.
„Tak kolik chcete?“ naléhal na mne ten muž a nervózně se kolem sebe rozhlížel.
Magor, běželo mi hlavou, když tu se muž najednou otočil a utíkal pryč. Zmateně jsem za ním hleděl, a než jsem se vzpamatoval, zjevil se přede mnou příslušník VB.

„Takže soudruh nám tu kšeftuje s valutama,“ řekl a pokýval smutně hlavou, jako by ho lidská hloupost neustále udivovala.
„Já s ničím nekšeftuju,“ ohradil jsem se zoufale a byla ve mně malá dušička. Cítil jsem, jak mi i přes chladné počasí stéká po zádech pot. Byl jsem v důchodu a předtím jsem pracoval ve stavebnictví. Kde bych asi tak přišel k valutám? Na příslušníka ovšem moje slova nijak nezapůsobila.
„Soudruhu, zapírání vám nepomůže. Dobře jsem vás slyšel. Prodej valut je klasifikován jako trestný čin ohrožení devizového hospodářství. Takže teď půjdete se mnou, a u nás si to hezky vysvětlíme.“
„Soudruhu,“ drmolil jsem v hrůze před zatčením a výslechem, „nevím, o čem to mluvíte. Já tady hledám psa. Ztratil se mi.“ Nervózně jsem ve zpocených rukou žmoulal vodítko a zoufale se snažil pochopit, co se kolem mne odehrává.
„Tak psa. To má být nějaká provokace?“ Policista se zamračil a přestal působit žoviálně. Bylo jasné, že jsem ho naštval. Jenže já pořád nechápal, proč mne podezírá z prodeje cizí měny.
„Bony!“ zařval jsem v tu chvíli. Zahlédl jsem svého nezdárného pejska, jak ke mne celý rozesmátý běží. Byl úplně zablácený a ve fouskách kolem tlamy měl nějaké větvičky a listí. Jinak ale vypadal v pořádku. Ze srdce mi spadl kámen o váze žulového obelisku, stojícího na Pražském hradě. Příslušník byl zapomenut. „Bony, ty lumpe, kde jsi byl? Já se o tebe tak strašně bál.“ Rychle jsem se sklonil a připnul mu vodítko, aby mi zase neutekl.
„Jak se ten pes jmenuje?“ zeptal se policista, který na mne v žádném případě nezapomněl.
„Bony. Máme ho asi čtyři měsíce. Dnes jsem ho poprvé pustil z vodítka a on se mi zaběhl.“
Divně se na mne díval. Aspoň už nevypadal tak přísně. Dokonce mu cukal koutek úst, jakoby se chtěl začít smát.
„Měl byste mu změnit jméno,“ doporučil mi. Cvrnkl rukou o čepici a odcházel.

Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a konečně mi docházela absurdnost celé situace.
Byl jsem v podezření, že prodávám bony! Kvůli jménu svého psa, které jsem vyřvával na celý park. Krve by se ve mne nedořezal. Mohli mě opravdu zatknout. Měl bych oplétačky se zákonem kvůli zaběhnutému psovi a jeho pitomému jménu.
Pomalu jsme se loudali cestou k domovu. Bony byl utahaný ze svého dobrodružství, a mne rozbolely snad všechny klouby v těle. Nebyl jsem už nejmladší a takový zážitek, byť nakonec dobře dopadl, na mne dolehl jako těžký balvan. To nebyla legrace. Pes se naštěstí vrátil v pravý okamžik. Příště bych už takové štěstí mít nemusel. Nebo moje žena.

Večer jsme si s manželkou sedli a já jí vysvětil, že musíme našeho papírového pejska přejmenovat. Nevím, jak mohlo chovatele napadnout dát mu takové jméno. Možná mu to nedošlo, jako nám. Nebo to byl opravdu, ale opravdu hloupý vtip. V každém případě jsme vybrali našemu čtyřnohému zlatíčku nové jméno začínající také na B.

Pojmenovali jsme ho Brit.
Jen doufám, že příště nebudu v podezření ze spolčení s cizím státním příslušníkem za účelem poškození naší socialistické republiky. To až budu běhat po parku a volat: „Brite! Brite!“

Autor: Jolana Stela Urbanová

Poznámka: Povídka je napsána podle skutečně dochovaných historických faktů

Slyšel, jak tikají hodiny. Ostatně jako před každou bitvou, ale dnes byl ten zvuk jiný. Kdysi mu jeden vědec ze Sorbonny řekl, že velryby vydávají v oceánu zvláštní echo. To je varuje před nebezpečím a překážkami. I on si dnes připadal jako mořský živočich, dokonce i okolní krajina byla plná vody. Maršál varoval před ranním útokem. Půda bude rozmoklá a těžká děla by se bořila. Rozhodl posunout útok na devátou. Uvědomil si, že ho ten válečný stereotyp už unavuje. Bojuje dvacet let. Dnešní bitva bude už... zamyslel se... šedesátá.

Jeho žena Rose. Poprvé se s ní setkal v roce 1795. V té době byla nejdražší kurtizánou v Paříži. Smyslná, nemravná, sprostá, šťavnatá a nenapravitelná. Byla opojná jako droga. Když si ji o pár let později bral, věděl že si s ní bere i její minulost a že přítomnost bude stejně nemravná. Ale co, kdo je bez chyby.

Když se s ní miloval, nebyla to romantická selanka. Chtěla po něm, aby byl hrubý a vulgární. Zvykl si a uspokojovalo ho to. Když se vracel z bitev domů, posílal spěšného posla s datem návratu a pokynem, aby se nemyla. A jeho Syrael z alchymistické laboratoře erotiky to vždy splnila. Jejich láska byla pudově zvířecí a lidsky vynalézavá. Dal jí všechno. Bohatství, tituly a chtěl po ní pouze jediné... Tout d’abord, ne me lave pas la saleté – hlavně se nekoupej moje špinavá kurvičko a v duchu si představoval, jak se zavírá ve svých komnatách a myslí na něj.

Venku svítalo. Procházel se po místnosti a chvílemi se zastavil u okna. Pod kopcem odpočívalo vojsko. Plameny strážních ohňů tančily a stíny se opíraly o vojenské stany.  Sem tam se zablýskla přilba hlídek. Měl pocit, že cítí pot a nervozitu kyrysníků, jízdy a pěšáků před bojem. Tuhle vůni cítil vždy před nadcházející bitvou, ale tentokrát byla obzvlášť intenzivní... a ten nezvykle hlasitý tikot. Když zavřel oči, viděl, jak kladívko osudu tluče do kovadlinek budoucnosti. Dvacet let válek, Evropa, Afrika. Když Rose poznal, nic jí nesliboval. Byla o šest let starší a jako vdova a matka dvou dětí nečekala od nového vztahu zázraky. To, co byl on na poli válek byla ona na poli lásky. Veterán. Možná proto se rozhodl, že tenhle boj bude poslední. Vrátí se do Paříže a bude si užívat se svojí ženou až do smrti.

Nemohl spát a stále si rozebíral pro a proti. Kolik bitev by musel ještě prožít, aby měl dost? A jak dlouho bude ještě toužit po své Josephe-Rose. Všechny ty markytánky a paničky z poražených národů ho neuspokojovaly. Byly moc fajnové a.… čisté.  Mrchy, ale chyběla jim smyslná chemie.

Jo doma je doma. Vyšel ven. Lehce mrholilo. V pět hodin nadiktoval maršálu Soultovi rozkaz, aby útok začal na devátou. Svítalo a jemu se rozsvítilo. Jediné, co ještě chce je, aby tahle bitva byla úplně poslední. Nastavil tvář teplému červnovému dešti a spokojeně se usmíval. Jeho rozhodnutí bylo konečné. Nad vesnicí Waterloo nesměle vykouklo ranní slunce. Tout d’abord, ne me lave pas la saleté.

 Autor: Josef Farkas

Na fotografii Josef Farkas.

Autor fotografie: Dušan Štrauss.

Zazvonil telefon.  

„Mladý,“ konstatovala žena a pustila hlasitý odposlech. 

„Ahoj mami, jak je?“ ozvala se dcera. 

Oba jsme se s manželkou nahlas zasmáli. „Jako důchodcům, jako důchodcům holčičko. Vždyť víš. Když nás nic nebolí…,“ konstatovala žena oblíbenou mantru. 

„Jo, jo, to říkáte vždycky, a pak když jsme spolu na vejletě, tak vám ani nestačíme,“ oponovala Jana.  

„Bejvávalo,“ ozval jsem se já. „Co vy, jak se máte, co prckové.“ 

„My jsme v pohodě, ale Petřík chytil nějakou teplotu, Karel je v Plzni na školení a já bych potřebovala být zítra a pozítří v práci. Nemohli byste na ty dva dny přijet? Pak už tu buď bude Kája, nebo si můžu vzít volno já,“ ozvala se prosebně. 

Obvyklá situace, která se opakuje tak třikrát, čtyřikrát, plus mínus, do roka. Péťa i Katka chodí do místní bakteriologické laboratoře neprávem přezdívané školka a pilně se imunizují prostřednictvím sdílení dětských chorob.  

Kývli jsme na sebe. „No já bych mohla. Taťka má jít zítra na kontrolu k doktorovi, tak bych přijela sama večer autobusem.“ 

„Jéžiš, to bys byla celá zlatá. Teda oba jste celý zlatý. Vytrhlo by mi to velkej trn z paty.“ 

„No moc se neraduj, něco za něco,“ zapojil jsem se. Žena se na mě překvapeně podívala. 

„Jasně, co potřebujete,“ pochopila rychle. 

Situace mi nahrála. „Příští týden nám mají přivézt pět kubíků dřeva na topení a budeme je potřebovat naskládat z chodníku před domem do přístřešku na dvoře. Nechcete přijet na brigádu?“ 

„Tati, vždyť to děláme každý rok, tak víš, že to není problém. Jasně, že jo.“ 

Zasmál jsem se. „Já vím, to byl jen takový balónek. Co Káťa, ta je v pohodě?“ 

„Zatím jo, ale ona to vždycky chytá od Péti a od ní to pak chytnu já, takže nás pak drží nad vodou jen Kája. To je náš záchranný maják.“ 

„Heleď, já se jdu kouknout na autobusy, v kolik mi to jede, sbalím se a večer budu u vás.“ 

„Tak díky, mám vás ráda.“ A zavěsila. 

„Poslali naposled fotky před třemi dny, tak jsem si říkal, kdy už se zase ozvou, ale bohužel jsem měl jinou představu,“ poznamenal jsem. 

„No jo no,“ ušklíbla se žena. „Dyk si pamatuješ, jaký to bylo s Janou a Jiříkem. Tam jsme taky plánovali ze dne na den. Jednou teplota, podruhý zlomená ruka, potřetí závody v plavání nebo zápas v kopaný. Furt se něco dělo.“  Chvíli vyhledávala na mobilu autobusové spojení a pak si šla sbalit tašku s věcmi na dva nebo tři dny. Člověk nikdy neví, jak se věci vyvinou. 

Šel jsem si udělat kafe a přemýšlel jsem co budu dělat s osamělým večerem. Ne že by mi to bylo proti mysli. Občas je příjemné, když se člověk nemusí vázat na partnera a může si rozhodovat o svém vlastním programu sám. Když jste pár let v důchodu, tak ať chcete nebo nechcete, občas si lezete na nervy i bez zjevné příčiny. Ale nebudu to rozpitvávat, asi to znáte všichni. 

Tak za půl hodiny byla u dveří sbalená. Vzal jsem klíče od auta.  

„Běž si vypít to svý kafe,“ usmála se na mě. „Na zastávku je to pět minut, tak to snad ještě zvládnu.“ 

Povytáhl jsem obočí. „Fakt tam nechceš vzít?“ 

„Není to potřeba. Teď parkuješ vedle před barákem, a když odjedeš, někdo ti tam vleze a zase budeš muset hledat místo až kdoví kde.“ A dostal jsem nezbytné upozornění: „Jídlo máš v lednici, tak to snad zvládneš.“  

„Neboj, čaj si uvařím, chleba namažu máslem, a když budu mít štěstí, vajíčka budu vařit tak dlouho až změknou.“ 

„Ale no tak,“ zamračila se.  

Vím, že nemá ráda, když si vymýšlím takové nesmysly. Ale občas mi to nedá, a sem tam mi takový ‚pokus o vtip‘ holt vypadne. 

„Neboj, za tři dny ještě nikdo hlady neumřel,“ pokusil jsem se to vylepšit. 

„To už je lepší.“ Skoukla mě seshora dolů: „No, třeba by ti to prospělo,“ řekla s uštěpačným úsměvem, dostal jsem pusu a zmizela za dveřmi.  

Asi jsem si to zasloužil. Tak co s načatým večerem. Nebo spíše pozdním odpolednem. Nabídka byla široká. Knížka, televize, počítač, schrupnout si, jít vedle na jedno. Nebo sklenička něčeho lepšího v kombinaci s knížkou by taky nebyla špatná.  

Vzpomněl jsem si na tu mou kávu. Vzal jsem si knížku, kávu dal na stolek vedle trojsedačky, a natáhl se pohodlně, že si budu číst. Probudil jsem se za hodinu. Venku už se začínalo stmívat. ‚To začínám dobře,‘ pomyslel jsem si. Káva studená, knížka spadlá vedle gauče a má záda poněkud protestovaly. Na spaní není sedačka zrovna optimální. Kdysi jsme se zamlada dokázali se ženou ‚vyspat‘ na devadesáticentimetrové sedačce oba. Dnes mám problém s mnohem pohodlnější já sám. Některé aspekty stáří jsou prostě občas naprd. 

Podíval jsem se do ledničky a přemýšlel, zda se najíst nebo si jenom něco zobnout. Vylil jsem studenou kávu a šel si udělat novou. Vzpomněl jsem si na ženu. Touto dobou už by měla být u Jany. Možná bych ji měl zavolat. Přemýšlím, zda si bude myslet, že ji kontroluji, nebo že se mi už stýská. Ať si myslí, co chce. Mačkám na mobilu její číslo. Po několika zazvonění se ozve Jana.  

„Ahoj tati, mamka už dojela, je teď u Peťky. Chceš s ní mluvit?“ 

„Ne dobrý, jen jsem chtěl vědět, že je vše v pořádku. Mějte se.“ 

Pokládám mobil a všimnu si, že je skoro vybitý. Píská konvička na kávu. Zaběhnu do ložnice, kde mám nabíječku, připojím mobil a jdu si konečně udělat tu novou kávu. Vypiju si ji u televize. Přesunu malý stolek od trojsedačky vedle křesla proti televizi a pokládám na něj kávu. Máme takové to křeslo, kde se na boku otočí kolečko a sedačka vystřelí dopředu podnožku. Na moje nohy je krátká a tudíž nepohodlná, takže ji využívá jen žena. Zacvaknout podnožku zpátky bývá problém. Chce to docela sílu. Nejlépe je opřít se chodidlem a silou ji sklopit. Pokud to uděláte dobře, podnožka zacvakne a křeslo je opět normálním pohodlným křeslem. Jestliže ale dáte do sešlápnutí málo síly, podnožka se vymrští zpět. Dělal jsem to už mnohokrát. Někdy se to podaří napoprvé, někdy se musí člověk snažit vícekrát. 

A tentokrát se to stalo. Asi jsem tu sílu péra podcenil, a navíc jsem stál nepříliš stabilně. Jinak řečeno blbě. Pokusil jsem se sešlápnout přednožku a namísto obvyklého zacvaknutí se vymrštila zpět a trefila mě zespodu do chodidla, kterým jsem se ji snažil zpacifikovat.  

Snad dva měsíce před tím se mi stala taková nepříjemná věc v koupelně. Dost jsem dříve sportoval, hrál jsem volejbal a pohyb mi nebyl úplně cizí. Vždycky jsem si představoval, že když budu padat, bude to elegantní. Natáhnu před sebe ruce, zachytím jimi pád a spořádaně ulehnu na zem. Když mi však při vystupování ze sprchového kouta podjely na mokrých dlaždicích nohy, zřejmě byste se potrhali smíchy, a moje iluze elegance vzala rychle za své. Tím rychle myslím tak mrknutí oka. Nepředstavoval jsem si, že něco může být tak bleskové. Tehdy jsem si naštěstí jenom narazil jednu půlku, kterou jsem dopadl na vodící lištu posuvných dveří.  

Tentokrát byl průběh trochu jiný. Zpětný náraz mě vychýlil z rovnováhy a já jsem dopadnul na boční opěradlo sedačky. Ještě si pamatuju, že mi v hlavě blesklo ‚fajn, měkký dopad na sedačku‘. To byla poslední pozitivní věc. Ruce, kterými jsem předpokládal, že se na sedačce zachytím, mi proklouzly mimo, bočnice sedačky mě odrazila a pootočila. Žádnou záchrannou síť mi už nikdo nehodil a já sletěl bokem kolmo na laminátovou podlahu. Celou vahou těla.  

Když si v duchu představíte kostru lidského těla, vidíte, že z boku vystupují dva důležité klouby. Ramenní a kyčelní. Ten můj pád zachytil ten kyčelní. 

Při volejbalu jsem pár pádů zažil. Ale byly skoro vždy takové kontrolované. Odraz, dopad ztlumený rukama, na prsou a břichem, někdy stehny a koleny. Občas to i dost bolelo. Ale teď jsem pocítil bolest úplně jinou.  

Nemíním tím jen sílu bolesti. Bude to znít možná směšně, řekl bych, že ta bolest měla prostě jinou kvalitu. A ještě jedna zajímavá věc. Bylo už dost šero a mně se v okamžiku pádu a toho výtrysku bolesti před očima vybavila jakási rezatá bahnitá voda. Nějaká hustá bažina něco mezi hnědou a oranžovou barvou. Nevím, zda ten stav mysli souvisel s pádem a bolestí, ale prostě jsem ho na pár vteřin, než vybledl a zmizel, měl před očima. A vryl se mi do paměti tak, že si jej dokážu vybavit ještě dnes, po dlouhé době. 

  Ta ‚jiná‘ bolest ve mně okamžitě evokovala myšlenku, že je něco opravdu špatně. Zůstal jsem chvíli ležet bez hnutí a čekal až ten první a největší nával pomine. Určitě to znáte. Uhodíte se, nebo se zraníte a potom ta prvotní intenzita trochu ustoupí. Sice to bolí dál, ale ta bolest se ‚rozplizne‘. Když jsem měl asi po půl minutě pocit, že ustoupila, opatrně jsem nahmatal okraj sedačky a se silnou oporou rukou a nohy na té zdravé straně jsem si nejprve jakž takž kleknul, a potom se pomalu vytáhnul a postavil na nohy. Přesněji na onu zdravou nohu. Tak snad to bude v pohodě, pomyslel jsem si. Opatrně jsem přenesl váhu z té zdravé na obě nohy.  

A potom přišel šok. Takový pocit, jako by ta zraněná noha vůbec neexistovala. Představte si to tak, že máte sloupek, nebo zábradlí a s ním jistotu, že se opřete a máte pevnou oporu. Pokud se nebudete dívat nebo bude tma a někdo ten sloupek odstraní, pak když se na něho spoléháte a pokusíte opřít, je to šok a vy letíte po hlavě do neznáma. 

Stejný pocit jsem měl já. Ta zraněná noha jednoduše neexistovala a já letěl opět s pomocí opěradla po hlavě znovu na zem, tentokrát podél delší strany sedačky. Při pádu jsem kopnul do stolku s mojí čerstvou kávou. Ten zvuk dopadu hrnečku byl jednoznačný. Je podstatný rozdíl ve zvuku spadlého hrnku a rozbitého hrnku. Z toho mého zbyly, kromě kávy rozlité na podlaze, jen střepy.  

Dopadl jsem na zem a bolest opět zarazila své drápy do mého boku s výrazně větší silou než poprvé. Zůstal jsem ležet na zdravém boku a ona neexistující noha byla položená na té zdravé. To bylo štěstí. Nedovedu si představit, jak by to bolelo, kdybych ležel na té zraněné. Nicméně bylo to štěstí relativní. Jakýkoliv další pokus o pohyb byl jako řezání motorovou pilou do živého masa. Dochází mi, že je to zřejmě zlomený krček. Do té doby jsem o tom jen slyšel od jednoho kamaráda cyklisty. Nenapadlo mě, že bych s tím mohl mít vlastní zkušenost. 

Čekal jsem opět chvíli až intenzita trochu pomine.  

Potom jsem si postupně začal uvědomoval, co se stalo, a hlavně v jaké se nacházím situaci. Pomalu mě obcházela hrůza mnohem horší než onen děs a obava z mého zranění. Začalo to tím, že jsem zaslechl vyzvánění mobilu. Pane Bože, mobil je na druhé straně bytu, přes tři místnosti daleko. Nedovedu si představit, jak se tam v tomto stavu dostanu. Pokusil jsem se nějak posunout, ale bolest mě znovu srazila a já nevím, zda jsem se posunul o centimetr nebo o dva. Prostě nejsem z rodu Meresjevů, pomyslel jsem si. To jsem měl v hlavě ještě záblesk optimismu. Ale nerval dlouho.  

Pokud by se žena vrátila domů tak, jak se dalo původně předpokládat, znamenalo by to ležet zde bezmocně asi dva, nebo dva a půl dne. Bez jídla, což by nebylo v mém případě na závadu, a bez vody. Nevím, jak dlouho vydrží člověk bez vody. Vzpomínám si, je to snad tři dny? Když k tomu připočtu, že jsem dnes skoro nic nevypil, znamenalo by to při mém důchodovém věku ony hraniční tři dny. Teď už jsem začínal mít opravdu strach. Četl jsem kdysi knížku, kde ztroskotanec popisoval, jak něco takového vypadá. Bolest hlavy, závratě, nízký tlak a pak lup, kolaps, selhání ledvin a konec.  

Začal jsem si představovat, co ještě se může stát. Co když je tam nějaké vnitřní krvácení, co když tam vznikne nějaká sraženina krve. I když jsem nevěděl, zda se tohle může stát, když to není otevřená rána. A vždyť nevím, jestli není otevřená. Ale to bych cítil, že mi na kalhotách na boku prosakuje krev. Prohmatal jsem se a nic mokvavého tam nebylo. Zato jsem cítil, že mám namočenou nohavici na noze u země, Došlo mi, že je to rozlitá káva. Napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby se mi podařilo pár kapek kávy zachránit. Ještě že zde nemáme koberec. Káva by se vsákla. Takto mám teoretickou šanci alespoň trochu ji využít, pokud se už nevsákla do nohavic. 

Napadlo mě, zda by nešlo volat o pomoc. Jenže skoro metr tlusté kamenné zdi bohužel sotva nějaký zvuk k sousedům propustí. A plastová okna s trojskly, která jsme považovali před třemi roky za naši záchranu před hlukem silného provozu v naší ulici, se nyní ukazují spíše jako past, která nepropustí žádné volání o pomoc.  

Vzpomněl jsem si na tu rozlitou kávu. Pokusil jsem se malinko prohnout, ale opět musím ucuknout před bolestí. Čekám až přejde a zkouším to znovu, opatrněji. Teď jsem už mokro nahmatal. Namáčím si ruku a olizuji prsty. Dělám druhý a třetí pokus, než se píchnu o střep. Proti bolesti kyčle je to opravdu legrace. 

Ležím asi hodinu. Ze sedačky se mi podařilo stáhnout sváteční polštář a dávám si ho pod hlavu. Podlaha je vážně docela tvrdá, a já už ležení na rovném docela odvykl, takže mě začíná všechno bolet, zatímco bolest nohy, když se nehýbu, je trochu slabší. 

Znovu procházím své možnosti. Už je mi jasné, že je to past, z níž se bez nějakého zázraku nebo pomoci zvenčí nemám šanci dostat. V zásadě jsou dva scénáře. Buď se zkusím zabejčit a přes bolest se dostanu k mobilu, nebo Janě a ženě dojde, že se mnou není něco v pořádku a žena přijede dřív. Ten večer volaly už třikrát. A pokud nevyjde ani jeden scénář? Kočky mají prý sedm životů, tak budu jen doufat, že já mám alespoň dva. 

Šoky, stres a bolest mě dost vysílily. Zjišťuju, že se mi chvílemi zavírají oči. Doufám, že je to jen únavou, a ne nějakou chorobnou reakcí na zranění. Zběsile se snažím vymyslet nějaké další řešení a pomalu začínám panikařit. Zatnu zuby a pokouším se zpomalit a prohloubit dech. Pořád mám ještě minimálně den, možná i dva. Určitě něco vymyslím. Vzpomněl jsem si, jak někteří lidé v knížkách se modlí. Jsem ateista a nedokáži si představit, že tam někde nahoře někdo je, a už vůbec ne jak bych ho mohl ovlivnit. Pokud mi do knihy osudu něco napsal, proč by to měl na moji žádost měnit. Pokud je dobrý, určitě mě zachrání bez modliteb, pokud ne, stejně jsou zbytečné. Přeci není škodolibý, aby se mým osudem bavil. Tečka. Konec nesmyslných úvah.  

Čas bláznivě plynul. Párkrát mi hlava padla únavou a zdřímnul jsem si, než mě vždy probudila bolest při nějakém mimovolném pohybu. Všimnul jsem si, že pomalu opět začíná svítat. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Namísto hodinek jsem používal mobil a nástěnné hodiny jsme měli v kuchyni.  

Takže je čas, abych něco zkusil, Zjistil jsem, že na mě začaly dotírat fyziologické potřeby. Ty jednodušší. Na WC už to určitě nestihnu. Když to pustím, zřejmě to žádná kalamita nebude. Jen by bylo dobré, zkusit kávu, než se na zemi smísí s mým produktem. Na druhou stranu, jsou lidé, kteří jsou schopni i takové konzumace. Ale fuj, tak daleko jsem ještě zatím nedospěl.  

Začínal jsem pomalu pociťovat žízeň. Pokoušel jsem se opatrně znovu zkroutit, abych dosáhl na pár kapek kávy. Bohužel, byla tam už jen lepkavá schnoucí vrstvička. Tudy cesta nevede. Pustil jsem to. Bylo to nepříjemně teplé, ale byla to úleva. Asi za půl hodiny jsem znovu zaslechl telefon.  

Nejsem žádný hrdina. Nemám bolest rád a na rozdíl od některých lidí, kteří by prášky a léky spolkli jen v případě hrozby smrti, já s nimi problém nemám. Teď zrovna jsem žádné po ruce neměl, a tak jsem si uvědomoval, že už mi zbývá jediná cesta – na toho hrdinu si zahrát a zkusit se dostat k telefonu. 

V románech a filmech se zakousnou rekové do nějaké dřevěné tyčky, aby nekřičeli bolestí. Nejblíže dosažitelnou byla dřevěná noha stolku na kávu. Jenže tu bych bez vyvrácení čelisti neskousl. A tak mě napadl jen kapesník. Smotal jsem z něho co nejtlustší špalík a vložil jej mezi zuby. Mezitím se opět několikrát ozval telefon. Už jsem to raději ani nepočítal. 

Potřeboval jsem se dostat z obýváku přes kuchyni do ložnice. Lépe se člověku plazí hlavou napřed, ale nyní jsem ležel nohama směrem ke dveřím do kuchyně. Pokud se mi podaří se nasměrovat hlavou napřed, bude to tak dva metry v obýváku, tři přes kuchyni a další tři v ložnici. Osm metrů k záchraně.  

Pokusil jsem se trochu stočit abych si připravil otočku k pohybu po hlavě a milimetr po milimetru jsem začal s pohybem. Bolest, která se malinko uklidnila se do mě opět zakousla jako vydrážděný tygr. Kňučel jsem jako zbitý pes, ale ten roubík mezi zuby mi docela pomáhal. Bylo to jako šplhat na hodně příkrý kopec. Chvíli šplhat, chvilku odpočinout, šplhat odpočinout. Tak kolem poledne jsem byl konečně nasměrovaný asi metr od dveří do kuchyně. Poledne jsem odhadl podle slunečních paprsků, které nyní proudily oknem a dopadaly kousek ode mne. Bylo mi špatně, začínala mě bolet hlava a chvílemi se mi dělaly mžitky před očima. Nevěděl jsem, zda je to námahou, důsledkem zranění, nebo zda to jsou první příznaky strašidla dehydratace. Pocit žízně už byl docela trýznivý.  

Dal jsem si pár minut odpočinku a začal se posunovat do kuchyně. Znovu se mě zmocňovala panika, protože když jsem odhadem spočítal za jak dlouho se touto rychlostí dostanu k telefonu, vycházelo mi to na tři dny, a to už bych byl zřejmě kdesi před pomyslnými branami. Takže musím zrychlit. Znovu jsem musel vyhovět svým fyziologickým potřebám, ale při stávajících okolnostech už mě to opravdu nijak netrápilo.  

Jedna dobrá zpráva byla, že jsem si možná začal na bolest zvykat. Nebo jsem otupěl. Třeba ten příběh s Meresjevem není tak úplně vymyšlený.  

Už se opět stmívalo, když jsem se doplazil ke dveřím do ložnice. Zavřeným. Zapomněl jsem říct, že náš dům je starý a dveře jsou původní, víc než dva a půl metru vysoké, s klikami umístěnými v odpovídající výšce. Čili možná o dvacet centimetrů výše než u normálních současných dveří. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se nějak zdvihl a otevřel je rukou. Na kuchyňské lince, okolo které jsem se proplazil, byly zavěšené utěrky. Když jsem linku míjel, stáhnul jsem si dvě z nich. U dveří jsem je svázal cípy k sobě. Na pátý pokus se mi podařilo přehodit smyčku přes kliku a dveře se otevřely.  

V tu chvíli už se mi dělalo mdlo, a poprvé v životě jsem poznal pocit, o kterém lidé říkají, že je jim na omdlení. Vyplivnul jsem roubík. Chvíli jsem znovu odpočíval, rychle a zhluboka dýchal, a připravoval se na zbytek cesty. 

Potom jsem zbystřil. Začínám bláznit nebo mám halucinace? Měl jsem dojem, že jsem zaslechl nějaký šramot. Zaposlouchal jsem se a pak jsem se začal smát jako blázen. Uslyšel jsem zarachotit klíče v zámku. Chtěl jsem začít křičet ‚Tady, tady jsem!‘, ale z vysušeného hrdla se ozýval sotva slyšitelný sípot. Asi jsem možná opravdu na pár chvilek ztratil vědomí, protože jsem se probral ve chvíli, kdy mi žena podpírala hlavu a snažila se do mě dostat pár životodárných kapek vody. Měla to v hlavě srovnaný. Když jsem se nehlásil, pochopila, že se něco děje. 

Kroutila hlavou. „Doprčic, jako malý děcko. Člověk tě nemůže nechat chvíli samotnýho, abys něco neproved.“  

Usmál jsem se: „Neboj, já už budu hodnej.“ 

Pak už to šlo ráz na ráz. Za pět minut se objevili záchranáři, dostal jsem nějaké injekce morfinu na bolest a přesunuli mě do nafukovacího zpevňovacího lůžka.  

Pak už jen taková třešnička na dortu. Oba záchranáři byli asi dobří lékaři, ale trochu tintítka. Popasovat se s mými sto deseti kily živé váhy na točitých schodech z prvního patra bylo poněkud nad jejich možnostmi. Zavolali hasiče, a pro sousedy to byl jistě atraktivní večerní zážitek, když mě z domu vynesla čtveřice zdatných chlapů v kulisách blikající sanitky a hasičského vozu. 

Autor: Jiří Ventluka

„Mami, Elvisova děvka je nemocná,“ s tímto zjištěním za mnou utíkala přes celou zahradu moje patnáctiletá dcera. Normální rodič by se podlomil v kolenech, ale já ne.

Rozumějte, Elvis je náš kohout. Děvka je naše slepice.

Před pár měsíci jsme koupili deset malých kuřátek, která se sotva vešla do dlaně. Dcera se o ně starala v podstatě sama a přirostly jí k srdci. Běhají za ní jako pejsci. Přiběhnou i na zavolání. Sedí s ní na lavičce a kohout dceru zdraví z dálky svým kokrháním. Ten je samozřejmě nejmilejší. Ten jediný dostal jméno. A když si Elvis vybral favoritku, neřeklo se jí od té doby jinak než kohoutova Děvka. Naše slepice prostě patří do rodiny. Proto nás zarmoutilo, že zrovna tato VIP slepička má zdravotní problém.

Přišla jsem do jejich výběhu, abych zjistila, jak moc je to vážné. Kohoutova Děvka seděla v koutku celá bledá, načepýřená s obrovským voletem. Dcera už začala pofňukávat: „Mami, že to přežije, že jo?“

„To víš, že jo. Ta se z toho vylíže,“ no jistá jsem si tím moc nebyla, ale nerada bych dcerku ranila. Věděla jsem, jak by tuto situaci řešila moje babička. Šup se slepicí na špalek a k obědu by byla skvělá polévka. Babička už bohužel nežije, ale soused by mi mohl pomoci: „Tak já ji dám do košíku a vezmu ji k doktorovi. Dá jí léky nebo si tam Děvku nechá přes noc na pozorování,“ vařila jsem z vody. Měla jsem skvělý plán. Slepici strčím do košíku, vydám se jako na veterinu a za rohem zazvoním na souseda. Ten slepici vyléčí sekyrou a pak prohlásím, že skonala tiše při nočním sledování na veterině. Bohužel můj plán měl trhlinu.

„Tak já půjdu s tebou, aby se Děvka nebála,“ a byl průšvih na světě.

Slepici jsme sice vložily do košíku a přikryly krásným puntíkatým šátkem, ale u souseda jsme nezvonily. Došly jsme až na veterinu. V čekárně bylo plno. Dva obrovští vlčáci, černý kocour choulící se v přepravce, krysa trůnící svému páníčkovi za krkem, fretka albín a my. Čekaly jsme asi půl hodiny, když přišla paní s malým koťátkem. „Kdo je poslední?“ zeptala se švitořivě. Znuděně jsem zvedla ruku. Paní si sedla vedle paní s černým kocourem a spustila: „To je krásný kocour? Kolik mu je? S čím tady jste?“ Majitelka kocoura úspěšně zodpověděla všechny otázky. To nově příchozí zjevně nestačilo a pokračovala s otázkami k dalšímu čekajícímu a k dalšímu, až se dostala až k nám.

„A s čím jste tady vy? S králíčkem?“

„Ne, se slepičkou,“ odpověděla dcera.

To očividně upoutalo pozornost nejen vlezlé paní. Všichni teď nevěřícně zírali na náš košík.

„To je ale legrační. Tak co máš v tom košíčku?“ vyptávala se dál paní. Dost mi to připomnělo scénu z jedné dětské pohádky.

„Vážně, slepičku,“ prohlásila podrážděně dcera a odkryla část šátku. Celá čekárna se naklonila směrem k našemu košíku a civěli na naši nemocnou slepici.

„Aha a jak se slepička jmenuje?“

„To je kohoutova Děvka,“ pronesla hrdě dcera na celou čekárnu. Za to já jsem téměř sjela pod lavici rudá jak rajče. Všem čekajícím padla brada a upřeli na mě tázavé pohledy.

„No, víte, to je tak, že náš kohout ...“ koktala jsem a nevěděla, co říct. Zachránila mě sestřička, která zrovna vešla do čekárny: „Tak si pojďte další.“

Nikdo se ani nepohnul. Do ticha se ozvala vlezlá paní: „Tak si běžte vy s tou Děvkou.“

Zrudla jsem ještě víc. Sebrala jsem košík a dceru, špitla jsem: „Děkuji,“ a už jsme se hrnuly do ordinace.

Pan doktor si mě změřil a místo pozdravu se zeptal: „Je vám dobře?“

„Jo, jo, to bude dobrý, máte tam strašné horko,“ uff, tak aspoň tohle byla pravda.

„Tak jakého maroda mi nesete?“

Dcera se ujala vedení: „Máme tu nemocnou slepičku. Jen sedí a nejí,“ vytáhla slepici na vyšetřovací stůl.

„Slepici? Tak ukaž,“ veterinář začal slepici vyšetřovat. Dcera ji hladila po hlavě a konejšila. Doktor skončil s vyšetřováním: „Opravdu z ní nechcete vývar?“

„To by rozhodně nešlo,“ prohlásila jsem: „teď už rozhodně ne.“

„Asi spořádala dlouhá stébla trávy a ta se jí zasekla ve voleti. Zkusím to z ní dostat ven, ale pokud to nepůjde, tak se to bude muset vyoperovat. Dělá se vám špatně ze zvratků?“ zeptal se veterinář. Obě jsme zakroutily hlavou.

„Budete mi asistovat. Začneme,“ vzal jednou rukou slepici za obě křídla a druhou rukou zespodu za vole. „Teď ji nakloňte, jakoby byla konvice a chtěla byste si nalít čaj.“

Zvedla jsem tu naši drůbež a naklonila ji dopředu. Veterinář jí lehce zatlačil na vole a už to jelo. Ze slepice začala létat tráva do všech stran. Postup jsme zopakovali ještě několikrát, dokud vole nemělo původní velikost. Byla to celkem fuška, ale Děvce se okamžitě ulevilo. Pan doktor se zhroutil do židle: „Tak slepici jsem viděl zvracet poprvé a jakže se vlastně jmenuje?“

Autor: Pavla Konečná

Oko je okno do duše, tvrdila češtinářka s odkazem na klasiky. Moc tomu nerozuměl, ale nebyl zvyklý autoritám odporovat. Pochopil až v době dospívání. Začal si všímat obsahu pohledů a už rozlišoval hloupost, humor, nadhled, vztek, sympatie. Pak nastala doba vášní a potom... Jednoho dne to přišlo. Ten pohled nebylo kam zařadit. Po prvních dotecích pochopil. Láska. Ta zvláštní symbióza dvou lidí, kdy nejde o slova, ale o vůně, pižmo, vibrace a nevyřčená přání a souvislosti. Stal se z něj sběratel. Byl to logický důsledek jeho zájmu. V hlavě nosil esence různých typů pohledů a nebylo, kde je uložit. Tak vznikl v paměti zásobník, který nazval Oculustéka. S majitelkou pohledu plného lásky se oženil. Denně jí hleděl do očí a užíval si toho skvostného pocitu, že je majitelem vzácné esence hmoty a božího doteku. Léta šla a přinášela sinusoidu vzletů a dopadů až oscilace amplitudy postupně zploštěla a stala se stereotypem. Začal trpět pocitem, že mu ještě nějaký typ pohledu chybí. Adam to nazval syndromem sběratelské neukojenosti. Po dvaceti letech soužití s Evou si zvykl na všechny nuance vztahu se svojí láskou. Prošly slastmi i krátkodobou nenávistí, nudou a už dávno se nemusel ptát. Četl v jejích pohledech, co prožívá ve vztahu, v práci. Hodně věcí chápal i nechápal a přestal se ptát proč. Vzájemné mlčení se stávalo podstatnou částí jejich vztahu. Když zachrastily klíče ve dveřích a její pozdrav proplul obývákem, bylo něco jinak. Na otázku, co se stalo, odpověděla až moc překotně. Adamovo srdce klopýtlo. Pohlédl jí do očí a pochopil. Výraz stejně výmluvný jako před dvaceti lety, když pocítil lásku. Dnes uhýbala očima. A v tu chvíli ho zahlédl. Stín jiného muže, který se ukrýval pod jejím bělmem. Byl tam a ironicky se na něj usmíval. Zbytečně se neptal. Nečekal, že jedovatý šíp, který vypustily její panenky tvrdě zasáhnou jeho ego. Tušil delší dobu, že to musí jednou přijít, ale že to bude tolik bolet, nevěděl. Venku se setmělo a sněhový uragán smetl jarní den. Zvedl pěst a uhodil. Jako by to bylo řešení. Nebylo. Zvedla ruce, zatápala po pevné opoře a temeno její hlavy našlo poslední pevný bod v životě. Roh jídelního stolu se snažil dostat do jejího mozku, kuchyně a ložnice je základ rodiny. Adam klečel u jejího bezvládného těla a bezmocně sledoval rozšiřující se tmavou kaluž krve. Potom uchopil její hlavu do dlaní a koukal jí do očí. Pohled se pomalu měnil od překvapení, bolesti, smíření až po prázdnou skleněnou vitrínu. Cítil mokrá kolena, a sladké teplo. Najednou místo smutku přišlo uspokojení. Došlo mu, že to je ten poslední pohled, který chyběl v sběratelské Oculotéce. A za to byl Evě vděčný. 

AUTOR: Josef Farkas (foto autora nad textem výše)

Líbila se vám povídka Josefa Farkase? Pak by se vám mohla líbit i jeho knížka "Petříčku,zavírej vrátka", kterou najdete v našem e-shopu!