Povídky

„Mami, Elvisova děvka je nemocná,“ s tímto zjištěním za mnou utíkala přes celou zahradu moje patnáctiletá dcera. Normální rodič by se podlomil v kolenech, ale já ne.

Rozumějte, Elvis je náš kohout. Děvka je naše slepice.

Před pár měsíci jsme koupili deset malých kuřátek, která se sotva vešla do dlaně. Dcera se o ně starala v podstatě sama a přirostly jí k srdci. Běhají za ní jako pejsci. Přiběhnou i na zavolání. Sedí s ní na lavičce a kohout dceru zdraví z dálky svým kokrháním. Ten je samozřejmě nejmilejší. Ten jediný dostal jméno. A když si Elvis vybral favoritku, neřeklo se jí od té doby jinak než kohoutova Děvka. Naše slepice prostě patří do rodiny. Proto nás zarmoutilo, že zrovna tato VIP slepička má zdravotní problém.

Přišla jsem do jejich výběhu, abych zjistila, jak moc je to vážné. Kohoutova Děvka seděla v koutku celá bledá, načepýřená s obrovským voletem. Dcera už začala pofňukávat: „Mami, že to přežije, že jo?“

„To víš, že jo. Ta se z toho vylíže,“ no jistá jsem si tím moc nebyla, ale nerada bych dcerku ranila. Věděla jsem, jak by tuto situaci řešila moje babička. Šup se slepicí na špalek a k obědu by byla skvělá polévka. Babička už bohužel nežije, ale soused by mi mohl pomoci: „Tak já ji dám do košíku a vezmu ji k doktorovi. Dá jí léky nebo si tam Děvku nechá přes noc na pozorování,“ vařila jsem z vody. Měla jsem skvělý plán. Slepici strčím do košíku, vydám se jako na veterinu a za rohem zazvoním na souseda. Ten slepici vyléčí sekyrou a pak prohlásím, že skonala tiše při nočním sledování na veterině. Bohužel můj plán měl trhlinu.

„Tak já půjdu s tebou, aby se Děvka nebála,“ a byl průšvih na světě.

Slepici jsme sice vložily do košíku a přikryly krásným puntíkatým šátkem, ale u souseda jsme nezvonily. Došly jsme až na veterinu. V čekárně bylo plno. Dva obrovští vlčáci, černý kocour choulící se v přepravce, krysa trůnící svému páníčkovi za krkem, fretka albín a my. Čekaly jsme asi půl hodiny, když přišla paní s malým koťátkem. „Kdo je poslední?“ zeptala se švitořivě. Znuděně jsem zvedla ruku. Paní si sedla vedle paní s černým kocourem a spustila: „To je krásný kocour? Kolik mu je? S čím tady jste?“ Majitelka kocoura úspěšně zodpověděla všechny otázky. To nově příchozí zjevně nestačilo a pokračovala s otázkami k dalšímu čekajícímu a k dalšímu, až se dostala až k nám.

„A s čím jste tady vy? S králíčkem?“

„Ne, se slepičkou,“ odpověděla dcera.

To očividně upoutalo pozornost nejen vlezlé paní. Všichni teď nevěřícně zírali na náš košík.

„To je ale legrační. Tak co máš v tom košíčku?“ vyptávala se dál paní. Dost mi to připomnělo scénu z jedné dětské pohádky.

„Vážně, slepičku,“ prohlásila podrážděně dcera a odkryla část šátku. Celá čekárna se naklonila směrem k našemu košíku a civěli na naši nemocnou slepici.

„Aha a jak se slepička jmenuje?“

„To je kohoutova Děvka,“ pronesla hrdě dcera na celou čekárnu. Za to já jsem téměř sjela pod lavici rudá jak rajče. Všem čekajícím padla brada a upřeli na mě tázavé pohledy.

„No, víte, to je tak, že náš kohout ...“ koktala jsem a nevěděla, co říct. Zachránila mě sestřička, která zrovna vešla do čekárny: „Tak si pojďte další.“

Nikdo se ani nepohnul. Do ticha se ozvala vlezlá paní: „Tak si běžte vy s tou Děvkou.“

Zrudla jsem ještě víc. Sebrala jsem košík a dceru, špitla jsem: „Děkuji,“ a už jsme se hrnuly do ordinace.

Pan doktor si mě změřil a místo pozdravu se zeptal: „Je vám dobře?“

„Jo, jo, to bude dobrý, máte tam strašné horko,“ uff, tak aspoň tohle byla pravda.

„Tak jakého maroda mi nesete?“

Dcera se ujala vedení: „Máme tu nemocnou slepičku. Jen sedí a nejí,“ vytáhla slepici na vyšetřovací stůl.

„Slepici? Tak ukaž,“ veterinář začal slepici vyšetřovat. Dcera ji hladila po hlavě a konejšila. Doktor skončil s vyšetřováním: „Opravdu z ní nechcete vývar?“

„To by rozhodně nešlo,“ prohlásila jsem: „teď už rozhodně ne.“

„Asi spořádala dlouhá stébla trávy a ta se jí zasekla ve voleti. Zkusím to z ní dostat ven, ale pokud to nepůjde, tak se to bude muset vyoperovat. Dělá se vám špatně ze zvratků?“ zeptal se veterinář. Obě jsme zakroutily hlavou.

„Budete mi asistovat. Začneme,“ vzal jednou rukou slepici za obě křídla a druhou rukou zespodu za vole. „Teď ji nakloňte, jakoby byla konvice a chtěla byste si nalít čaj.“

Zvedla jsem tu naši drůbež a naklonila ji dopředu. Veterinář jí lehce zatlačil na vole a už to jelo. Ze slepice začala létat tráva do všech stran. Postup jsme zopakovali ještě několikrát, dokud vole nemělo původní velikost. Byla to celkem fuška, ale Děvce se okamžitě ulevilo. Pan doktor se zhroutil do židle: „Tak slepici jsem viděl zvracet poprvé a jakže se vlastně jmenuje?“

Autor: Pavla Konečná

Oko je okno do duše, tvrdila češtinářka s odkazem na klasiky. Moc tomu nerozuměl, ale nebyl zvyklý autoritám odporovat. Pochopil až v době dospívání. Začal si všímat obsahu pohledů a už rozlišoval hloupost, humor, nadhled, vztek, sympatie. Pak nastala doba vášní a potom... Jednoho dne to přišlo. Ten pohled nebylo kam zařadit. Po prvních dotecích pochopil. Láska. Ta zvláštní symbióza dvou lidí, kdy nejde o slova, ale o vůně, pižmo, vibrace a nevyřčená přání a souvislosti. Stal se z něj sběratel. Byl to logický důsledek jeho zájmu. V hlavě nosil esence různých typů pohledů a nebylo, kde je uložit. Tak vznikl v paměti zásobník, který nazval Oculustéka. S majitelkou pohledu plného lásky se oženil. Denně jí hleděl do očí a užíval si toho skvostného pocitu, že je majitelem vzácné esence hmoty a božího doteku. Léta šla a přinášela sinusoidu vzletů a dopadů až oscilace amplitudy postupně zploštěla a stala se stereotypem. Začal trpět pocitem, že mu ještě nějaký typ pohledu chybí. Adam to nazval syndromem sběratelské neukojenosti. Po dvaceti letech soužití s Evou si zvykl na všechny nuance vztahu se svojí láskou. Prošly slastmi i krátkodobou nenávistí, nudou a už dávno se nemusel ptát. Četl v jejích pohledech, co prožívá ve vztahu, v práci. Hodně věcí chápal i nechápal a přestal se ptát proč. Vzájemné mlčení se stávalo podstatnou částí jejich vztahu. Když zachrastily klíče ve dveřích a její pozdrav proplul obývákem, bylo něco jinak. Na otázku, co se stalo, odpověděla až moc překotně. Adamovo srdce klopýtlo. Pohlédl jí do očí a pochopil. Výraz stejně výmluvný jako před dvaceti lety, když pocítil lásku. Dnes uhýbala očima. A v tu chvíli ho zahlédl. Stín jiného muže, který se ukrýval pod jejím bělmem. Byl tam a ironicky se na něj usmíval. Zbytečně se neptal. Nečekal, že jedovatý šíp, který vypustily její panenky tvrdě zasáhnou jeho ego. Tušil delší dobu, že to musí jednou přijít, ale že to bude tolik bolet, nevěděl. Venku se setmělo a sněhový uragán smetl jarní den. Zvedl pěst a uhodil. Jako by to bylo řešení. Nebylo. Zvedla ruce, zatápala po pevné opoře a temeno její hlavy našlo poslední pevný bod v životě. Roh jídelního stolu se snažil dostat do jejího mozku, kuchyně a ložnice je základ rodiny. Adam klečel u jejího bezvládného těla a bezmocně sledoval rozšiřující se tmavou kaluž krve. Potom uchopil její hlavu do dlaní a koukal jí do očí. Pohled se pomalu měnil od překvapení, bolesti, smíření až po prázdnou skleněnou vitrínu. Cítil mokrá kolena, a sladké teplo. Najednou místo smutku přišlo uspokojení. Došlo mu, že to je ten poslední pohled, který chyběl v sběratelské Oculotéce. A za to byl Evě vděčný. 

AUTOR: Josef Farkas (foto autora nad textem výše)

Líbila se vám povídka Josefa Farkase? Pak by se vám mohla líbit i jeho knížka "Petříčku,zavírej vrátka", kterou najdete v našem e-shopu!