Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku cos to sněd. Letní odpoledne se chvělo jako sny na konci puberty. Muž na lavičce sledoval, jak holubi vyzobávají drobky pečiva, které jim házel. Pohyb jejich zobáků byl rychlý, cílevědomý a tichý. Žádné zvuky, které jídlo provází v dětských jídelnách. Cvakání lžic o porcelán a žvatlání. Prostě tichá a cílevědomá cesta k cíli. Rád sledoval krmení zvěře, jak si to pojmenoval. Chodil sem často. Po obědě se na blízkém dětském hřišti proháněly i děti z nedaleké školky. Sledoval je a občas prožíval krátké okamžiky zvláštního třasu a sentimentu. Dalo by se říct, že měl ty malý človíčky rád. Sám děti neměl a samota mu občas lezla na mozek. Kompenzoval to návštěvami parku a sněním, jaké by to bylo, kdyby nebyl sám. „Stlejdo, koukni na můj náklaďák,“ blonďatá hlavička k němu natahovala ruce. Modrá sklápěčka měla stejnou barvu jako jeho oči. Nevěděl, jak mluvit s takhle malým člověkem, snad proto natáhl paži k hračce: „Pučíš mně ho?“ Kluk prudce ucukl: „Moje...“ Rozhlédl se. Holubi se rozutekli a zpovzdálí sledovali místa s drobečky. „Taky bych chtěl takový auto. Dáš mi ho?“ Hra ho začala bavit. Kluk zamrkal očima: „Za co.“ To dítě nebylo hloupé. Budoucí bankéř nebo šmelinář. Projelo mu hlavou. Pokud se toho dožije. Vytáhl z kapsy malou čokoládu a ukázal mu ji. Chlapeček zakroutil hlavou: „Málo.“ Přidal pytlík bonbónů a bavil se jeho zaváháním. „A támhle za tím křovím spí malá princezna a čeká až ji někdo probudí a osvobodí.“ Klukovi zazářily oči. Sáhl po pamlscích: „Na.“

 Pozdě odpoledne sčítala děti. Chyběl Šimon. To se jí ještě nestalo. Běhala po hřišti a volala jeho jméno. Blonďáček nikde. Obava o práci nebyla tak silná jako strach o jeho život.  Před koncem její pracovní doby přijela na dětské hřiště policejní hlídka a hledala s ní.

Dělal si na pánvi játra na cibulce. Jemně prskala a po chvíli výpary ovládly celý byt. Tu vůni miloval. Mělnil v ústech první sousta. Byla křehká a rozpadala se na jazyku. To se pozná mladý kus, usmíval se. Udělal si kafe. Koukal na modrou sklápěčku na desce stolu a potom ho napadlo, naskládat na korbu kostky cukru. Hezká cukřenka.

Další poledne se občas zamračilo, jako by se pohádalo se sluníčkem o to, kdo je důležitější. Seděl na své lavičce a byl spokojený, že on se nemusí s nikým o ničem dohadovat, protože nejdůležitější v jeho životě je pouze on. Mimoděk zaslechl hovor mladé učitelky, která se po telefonu někomu svěřovala: „... a potom kluka našli v parku o dvě ulice dál. Spal pod keřem a žvatlal něco o princezně.  Holka já na tu práci asi nemám.“ Cítil zatahání za nohavici: „Stlejdo vlať mně auťák. Žádná pincezna tam nebyla.“ Modré oči byly nekompromisní. Sáhl do igelitky a vytáhl sklápěčku. Usmál se: „Tak promiň.“ Šimon ji otočil korbou k zemi a vysypal zrnka cukru, která zůstala na dně. Na pěšinku usedli holubi a čekali na další drobečky. Z pískoviště se ozvaly dětské hlasy, jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku cos to sněd.

Autor: Josef Farkas

"Tati?"

"Spi, prosím tě."

"Tati."

"No, co je?"

"Co jsem zač?"

"Povídám ti, abys už zavřel pusu a spal." Táta dokázal být pěkné ostrý.

"Tati, jsem Jalapeňo?" Ze tmy se ozval jen povzdech.

"Proč si myslíš, že jsi Jalapeňo?"

"Protože mě pálí oči."

"Jsi snad zelený?"

"Nejsem. Jsem červený."

"No tak vidíš. Jalapeňo je zelené. Červené tolik nepálí. Klidně můžeš spát." Rozhostilo se ticho, které po chvíli přerušilo zašustění křídel, zapištění a plesknutí.

"Máš pravdu, tati. Nejsem Jalapeňo."

"Co to bylo za zvuk?"

"Netopýr. Přiletěl, sedl si na větvičku vedle mě a olízl mě."

"Fuj. A dál?"

"Vytřeštil oči, zapištěl a asi omdlel. Teď leží na zemi jako špalek."

"Chudák."

"Tati?"

"No co zas?"

"Co pálí víc než Jalapeňo?"

"Pořád ty oči?"

"Hmmm."

"No víc pálí třeba Habanero."

"Takže jsem Habanero? Jako strejda Hubert?"

"Ale prosím tě. Strejdu Huberta olizovali netopýři skoro každou noc."

"A kam se vlastně strejda odstěhoval?"

"Nevím. Přišel Velký hnát a odnesl ho někam pryč. A spi už konečně." 

"Tati, co pálí víc než Habanero?" 

"Nemůžeš už konečně spát?"

"Jestli strejdu olizovali netopýři a nic to s nimi neudělalo, tak já musím pálit víc, ne? Co pálí víc?" Než stihl táta odpovědět, vykouklo sluníčko a polechtalo svými paprsky červeně lesklé plody na relativně vysokém keříku.

"To jsme toho zase dneska naspali. To si ty své věčné otázky nemůžeš nechat na den?" 

"Ale vždyť je to důležité. Musíme přece vědět, co jsme zač, ne? Co je teda víc než Habanero?"

"Já nevím – třeba Bhut Jolokia." 

"Pálí ta Jolokia hodně?"

"Prý jako čert."

"A štípou z ní oči?"

"To asi jo, ale na tebe by to tak působit nemělo."

"A jak to působí na netopýry?"

"To ještě nikdo nezkoušel."

"A proč vlastně tak pálíme?" 

"No, aby nás nic nesežralo. Třeba kráva. A aby nás neolizovali netopýři."

"Tak to je dobře. On ti to byl pěkně hnusný pocit. Víš, jaký má takový netopýr jazyk?"

"Nevím. A nechci to slyšet. Tohle už mi vyprávěl strejda Hubert. Pěkně nechutný historky."

"Tati, zkusila tě někdy sežrat kráva?"

"Mě ne, ale tetu Hermínu sežralo jedno zvědavé tele. Celé dopoledne pak z toho bučelo a večer bylo barbecue."

"Krávy žerou grilované maso?"

"Nežerou. Vlastně nevím. Třeba jo."

"Tati, jak vypadá ten Velký hnát?"

"No, je velký, růžový a má několik výrůstků. Asi pět."

"A černý by být nemohl?"

"Já jsem ho viděl jen jednou, když si přišel pro strejdu Huberta. A to byl růžový. Proč se ptáš?"

"No že je tady u mě a asi mě chce odnést. Tak čau, tati."

Farmář utrhl papričku a zálibně si prohlížel její krásně červenou barvu. Až se mu sliny sbíhaly.

"Buenos dias, drobečku, jakpak ti říkají? Kamarád mi přivezl semínka až z Trinidadu, vyrostly z nich opravdu krásné papričky. Prý hodně pálí, ale já jsem zvyklý." Strčil červený plod do úst, ukousl stopku a začal kousat. Labužnicky si pomlaskával celých dlouhých několik vteřin. Pak vykulil oči a na čele mu vyrazil pot. Chytil se oběma rukama za krk a začal se dusit. O chvíli později se mu podlomila kolena a upadl na obličej vedle nehybného netopýra. Nevšímal si mravenců, kteří už začali mrtvolku létavce rozebírat. Nevnímal vlhkou hlínu, která se mu lepila na tvář. Celým svým bytím se soustředil jen na tu šílenou bolest, která mu z úst vystřelovala do celého těla. Netrvalo to ale dlouho.

Na keříku se pootočila červená paprička směrem k nehybnému tělu.

"Bude barbecue?"

Autor: Pavel Skalický

“To jsem fakt zvědav, jestli to vyjde,” řekl jsem si a stlačil puntík v panelu domovních zvonků.

“Co chcete?” ozval se drsný, nepříjemný hlas.

“Hledám bydlení. Našel jsem si vás v databázi Kolumbijské univerzity. Pustíte mě dál?”

Chvilku se z venkovního sluchátka neozvalo nic. “No dobrá. Výtah je teď rozbitej. Čtvrtý patro, dveře 4F. A hni sebou! Za pět minut musim bejt pryč.”

Bzučák mi otevřel dveře a já vešel do prostorného foye. Vystoupal jsem nahoru a  zazvonil na zvonek. Zevnitř bytu na mě zamrkalo něčí oko kukátkem, pak se otevřely dveře. Prohlíželi jsme se navzájem. Chlap měl na sobě trenýrky a propocené tričko. Přečníval mě o hlavu, táhlo mu na padesát, mastné vlasy mu padaly pod lopatky a byl přitloustlý. Břicho měl vypouklé jako těhotná žena.

            Zavedl mě do dvou pokojů a nechal mě vybrat. Ukázal mi kuchyň, jídelnu s velkým stolem a koupelnu. “Tady můžeš jíst, kdykoliv se ti zamane,” řekl mi. “A kuchyň taky můžeš používat bez skrupulí. Budeme ji sdílet společně. Já napřed, ty potom.”

Také mě představil svým dvěma kocourům Yogimu a Guruovi a obrovskému králíkovi Wallimu. “Buď na ně hodnej, jinak si to vypiješ.”

“To bych se na to podíval,” řekl jsem v žertu. Nedávalo mi smysl, že by mě kocouři atakovali. O králíkovi ani nemluvě.

“Aby ses nedivil,” zareagoval poťouchle. “A co se týče pronájmu, budeš mi prachy dávat hotově na konci měsíce. Moje dva pokoje jsou vzadu. Když budeš něco potřebovat, přijď v noci. Vlastnim bar na rohu ulice a chodim spát až po čtvrtý.”

Tak začal můj roční příběh v bytě Michaela McKiernana.

Michael si mě moc nevšímal. Bydleli jsme v bytě  v pokojích na opačném konci chodby, na které měl svůj pelech králík Walli a kde stál záchod pro kocoury. Občas jsem Michaela potkával v kuchyni. Jak mi prozradil, Michael měl českou babičku, která se provdala za irského vojáka, který sloužil v první světové válce. Michael byl rozvedený s Izraelkou Noemi a občas ho navštěvovala mladá slečna, která kdysi pracovala v jeho baru.

Zpočátku byl ve vztahu ke mně lhostejný, ale postupně se stával agresivnější a útočnější a vymýšlel naschvály. Jednou v noci mi nastrčil králíka do vany, abych se nemohl ráno vykoupat. Jenže se přepočítal. Zabalil jsem Walliho do tlustého ručníku a vytáhl ven. Králík prskal a chrochtal. Vrhl se mi k nohám, aby mě pokousal. Zachránil jsem se skokem do vany. Walli se postavil na zadní, opřel tlapy na okraj a zlostně chrčel. Pro kocoury Yogiho s Guruem jsem byl vzduch a prázdno. Několikrát jsem je nachytal v kuchyni jak olizovali talíře, ale když jsem za nimi vyrazil, abych je odehnal, seskočili z linky a nenávistně se po mně ohlíželi. Obvykle jsem chodil na oběd do jídelny, ale jednou jsem si koupil pečené kuře a donesl ho domů. Zpočátku jsem kocoury nikde neviděl, a tak jsem kuře bez obav položil na stůl a odešel pro příbor. Než jsem se vrátil, slyšel jsem z jídelny přetahování talíře. Yogi válčil s Guruem o moje kuře.

“Vy neřádi kocouří! Táhněte odsud. Na stole nemáte co dělat!” zařval jsem a ohnal se po nich vidličkou. Seskočili ze stolu a schovali se k Michaelovým dveřím v doufání, že se otevřou. Snědl jsem kuře ve svém pokoji a kosti odnesl do popelnice na ulici, abych kocourům zabránil šmejdit v odpadkovém koši.

Za dva dny v noci ke mně přišel Michael. “Neměls s kocourama nějakou potyčku?”

“Jak jste to poznal?” podivil jsem se, protože se mi kocouři od události s kuřetem vyhýbali.”

“Hele, nedělej ze mně vola. Já to poznám, dyž se někomu vyhejbaj. Tak jo nebo ne?”

Vyprávěl jsem, co se stalo.

“Jak ses vopovážil? Sem ti řikal, dyž s nima nebudeš oukej, si to vypiješ?!”

“Ale… Když se mi vrhli na kuře, tak jsem je musel odehnat. Co byste v mé situaci dělal vy?”

“Neměls to zasraný kuře vůbec na stůl pokládat.”

Kdybys vstával včas, kocouři by nehladověli. Ale to jsem si jen myslel. Od té chvíle mě Michael začal nenávidět.

Byl jsem v jeho bytě už sedmý měsíc. Poslední kapka událostí na sebe nedala dlouho čekat.

Do Michaelova bytu chodila přítelkyně, která kdysi sloužila v jeho baru. Můj pokoj byl hned u vstupních dveří, a tak jsem jí otvíral.

“Jak se jmenuješ?” zeptal jsem se jí, když vstoupila.
            “Johana,” odpověděla bez rozpaků. “A ty?”

“Jan.”

“Hmm. To zní podobně. Doufám, že budeme kamarádi.”

“To bych velmi rád.” Johana byla krásná. Štíhlá, sportovní, úsměv ji hrál na rtech, a byla hrozně sexy. Navštěvovala Michaela třikrát týdně, dost na to, abych na ni nepřestával myslet. Michael ji pouštěl do domu a já do bytu. Líbila se mi od začátku, a musím skromně dodat, že i já jsem jí nebyl lhostejný. Potkávali jsme se v kuchyni v době oběda. Nejdřív šla pozdravit Michaela, a zatímco se převaloval v posteli, Johanna mu v kuchyni připravovala snídani. Laškovali jsme spolu a smáli se, jak Michael nastrčil Walliho do vany, jak hladoví kocouři olizovali talíře, a jak se přetahovali o moje kuře. Netrvalo dlouho, a z počátečních sympatií se zrodila náklonnost.

Michael to vytušil a náš rodící se vztah drsně přeťal.

“Znáš Johanu?” slídil.

“Jo. Párkrát jsme se potkali v kuchyni, když vám vařila snídani.”

“Pěkná holka, viď?”

“No. Zajímavá.”

“Pořád se na tebe vyptává. Co s ní máš?”

“Nic. Co jako?”

“Chtěl bys jí trtkat?”

“Cože?”

“Hele, nedělej ze mně vola. Johana je moje a já žádný milostný trojúhelníky nestrpim. Buď vyhodim tebe, a nebo Johaně zakážu, aby sem chodila. Dyž zvažuju obě varianty, sklánim se k první. Na konci měsíce se sbalíš a vypadneš.”

“Nesepsali jsme žádnou smlouvu,” bránil jsem se. “Kam bych měl jít? Zbývá mi už jen pět měsíců.”

“Ve vlastnim zájmu se odstěhuješ. Jinak tě tu čeká peklo,” zavrčel.

Tak skončil nejen můj pobyt v Michaelově bytě, ale i potkávání s Johanou.

Druhý byt jsem si našel o ulici dál a zůstal v něm až do konce.

✻✻✻✻✻

Po dvaadvaceti letech jsem přijel do New Yorku na konferenci. Přestože jsem byl odejit z Michaelova bytu, cítil jsem nostalgii po místě, kde jsem našel svůj první domov, ač jen na krátkou dobu. Pocit domova, pocit útočiště, pocit zázemí nezbytného pro studování mě neopustil ani po letech. Přijel jsem do tohoto města, a abych se mohl soustředit, musel jsem mít střechu nad hlavou, teplo v pokoji, pohodlnou postel a stůl na psaní. To vše mi Michaelův byt umožnil. Ba co víc. Z okna jsem se díval na katedrálu svatého Jana, a Maďarskou pekárnu, kde tamní pekař pekl štrůdl bohatě plněný mákem, jsem měl hned za rohem. Nebyl jsem bezdomovcem, nespal jsem na ulici tak jako tisíce a tisíce lidí v tomto bohatém městě. A také jsem vzpomínal na Johanu, s níž jsem strávil pěkné chvíle v Michaelově kuchyni, než Michael náš vztah přeťal jak řezník kus masa na zakrváceném stole.

Vešel jsem do Michaelova baru. Pohltila mě přívětivá místnost se sadou dřevěných lavic po pravé straně. Billiardový stůl stál vzadu proti toaletám, na kterém zabíjeli nudu čtyři mladíci. Pod stropem visely tři obrazovky, na nichž hrály tři různá sportovní utkání. Podlouhlý bar zaujímal místo po levé straně, za nímž stál hubený chlap v tričku a džínsách. Měl prošedivělé vlasy, a když ho nikdo nepozoroval, upíjel ze sklenky nezředěnou whiskey. Podél baru sedělo deset lidí s koktejlem položeným na barovém stole. Někteří čuměli do mobilu, jiní se bavili mezi sebou, a opět jiní se pokoušeli navázat známost se zádumčivým sousedem neochotným se bavit.

 Sedl jsem si za bar.

“Co si dáš?” řekl barman s rutinou, jako kdybych v baru strávil předešlou noc. V angličtině splývá singulár s plurálem.

“Jedno lehký pivo, třeba BudLight. Máte?”

Během dvaceti vteřin mi pivo položil na stůl. “Jak vidíš máme.”

Pustili jsme se do řeči. “Pořád tenhle bar vlastní Michael McKiernan?”

“Ty ho znáš?” podivil se.

“Tak trochu. Kdysi jsem u něj bydlel. Tedy, než mě vyhodil.”

“Nechci vyzvídat, ale proč tě vykop?”

“Ále. Kvůli králíkovi, kocourům a jedný ženský.”

“Johaně?”

“Vy jste ji taky znal?”

“No jéje. Sloužila v baru předtím než jsem nastoupil. To byla taky běhna! Sexy ale dala každýmu chlapovi, kterej ji chtěl mít. Táhla to s Michaelem pěknou řádku let. Kvůli ní se rozved s Noemi. Slyšels o ní?”

“Jo, něco mi Michael řekl.”

“Škoda jí. To byla fajn ženská, krásná, poctivá, empatická … Ale pak přišla Johana a byl konec. S barem i s bytem. Michael začal brát drogy a ty ho zničily. Víš jak řešil nedoplatky za nájem? Házel je do koše. Se nediv, že mu byťák poručil, aby se vystěhoval. Už tomu bude rok, co mu byt zabavili. A bar taky.”

“Fakticky? To je mi líto. A to kvůli Johaně?”

“Hádali se jako zvířata. Michael byl od nátury hrubej, ale co se spřáh s touhle běhničkou, co dala každýmu na potkání, rvalo mu to srdce. Chlap v tomhle věku chce mít už svý jistý. Žárlil na ni a hledal útěchu v drogách.”

“A kde je teď?”

“V útulku pro houmlesáky.”

“To je fakt smutný konec byznysmena.”

“To jo. Už bys ho nepoznal. Zhubl, vzpomínáš na jeho břicho? Tak to mu splasklo. Je ještě agresivnější než předtím. Vyčítá všem, že ho přivedli k bankrotu.”

“I vám?”

“No jéje. Já jsem trpěl ze všeho nejvíc. Že prej bar nevydělává na nájem. Jak by moh, když přestal pronajímat svý pokoje? Můžu se zeptat, koliks platil?”

“Jedenáct set.”

“No vidíš. A to bylo před dvaadvaceti lety. Kdyby zůstal u pronájmů a nebral ty zatracený drogy, moh si byt i bar udržet.”

“Za jednoho předpokladu,” řekl jsem. “Že by se zbavil králíka, kocourů a stal se milejším. Ale to by asi bylo nad jeho síly. A víte, kde je teď?”

“Nemám tušení. A nechci to ani vědět. Nevzpomínám na něj dobře.”

Dopil jsem pivo a vyšel z baru na ulici. Přistoupil jsem ke vchodovým dveřím. Pod bytem 4F jsem hledal Michaelovo jméno. Nebylo tam. Jmenovka byla prázdná jako kdyby Michael nikdy neexistoval.

Autor: Jaroslav Eliah Sýkora 

Odletová hala byla narvaná a letadlo mělo zpoždění. O půlnoci jsem měl přistát v Praze, ale všechno bylo jinak. Odlétala letadla do celé Evropy, ale Praha byla zakletá. Z automatu tyčinka by mě měla probudit, ale opak byl pravdou. Zkusil jsem ještě brambůrky. Pak se na tabuli objevila informace o přistání mé linky. Nakonec budu v Praze o dvě hodiny později, ale domov je domov. Brambůrky otevřu až na palubě. Všechny sedačky v mé řadě byly volné. Možná to byl bonus za pozdní odlet. Bylo to příjemné. Kochal jsem se pohledem do noci a sledoval lidské osady na zemi. Bylo to fascinující. Za každým světlem měst a samot žila nějaká lidská bytost. Představoval jsem si co teď dělají a jaké osudy se odehrávají pod každou žárovkou. Když se začalo letadlo propadat, oznámil kapitán, že prolétáme bouří se zvýšeným výskytem turbulencí. Poprvé v životě jsem měl pocit, že prolétáme peklem. Fascinovaně jsem sledoval křídlo, o které se tříštily žluté, modré a fialové blesky. Vzpomínal jsem na časy, kdy jsme s klukama třískaly křemeny o sebe. Ohnivé bičíky se navzájem atakovaly jako šílenci v ringu MMA. Ale tuhle noc se z bičíků staly osudové biče, které rozhodovaly o konci světa.  Teď si člověk uvědomoval malost svého bytí. Před tímhle živlem byla lidská namachrovaná arogance nicotná. Ze svazku duhových hádků se oddělil jeden fialový a zamířil proti mému okénku. Měl jsem pocit, že chce prolétnout mojí hlavou, a proto jsem podvědomě uhnul. Pak jsem se zastyděl. Byla to hloupost. Paprsky sekaly oblohu na cáry černého papíru a letadlo poskakovalo jako autobus po špatně udržované silnici. Na chvíli se situace zklidnila a v nastalém tichu se ozvalo šustění staniolu. Brambůrky. Vzpomněl jsem si na sáček vedle sebe na sedačce. Seděla ob sedačku. Měla v ruce můj otevřený pytlík s brambůrkami, které si vkládala do úst. Možná to byl ten výraz rozkoše v její tváři, který mě odradil od kritického komentáře. Vytáhla další lupínek a omluvně se na mě usmála. Žena vedle byla mladá Asiatka s malým tetováním pod pravým uchem. Napadlo mě, že si asi přesedla z jiné řady. protože vedle bylo volno. Anebo ji nalákaly brambůrky? Usmál jsem se a pokynul souhlasně hlavou. Vrátila mně úsměv a nabídla. Nevzal jsem si, ale to gesto bylo milé. Nikdo mně dosud nenabízel moji pochutinu. Otočil jsem hlavu do pekla venku a tiché chroustání se stalo příjemnou kulisou. Už jsem nebyl ve své řadě sám. Po chvíli se blesky stáhly a zmizely ve tmě. Asfalt na silnici byl zase hladký jako prdelka novorozence. Když jsem si uvědomil, že šustění sáčku zmizelo, otočil jsem hlavu na vedlejší sedačku. Byla prázdná až na zmačkaný pytlík. Překvapeně jsem se rozhlédl po kabině. Asiatka zmizela. Sáhl jsem po zmuchlaném sáčku a posledních pár brambůrků vypadlo na podlahu letadla. Ohnul jsem se pro ně a nahmatal nějaký papír. Zvedl jsem ho. Byla to palubní vstupenka. Rozsvítil jsem světlo nad sedačkou a četl, Malaysia airlines, Let MH 370, Kuala Lumpur-Peking, 8.3.2014. Vzpomněl jsem si na let, při kterém před dvanácti lety zmizelo letadlo Malajsijských aerolinek a nikdy se nenašlo. Na vedlejší sedačce se zmuchlaný sáček částečně narovnal a staniol vydal zvuk jako kdyby se zlomila malá kůstka na křídlech fantazie.

Autor: Josef Farkas

30. září

Tak dneska to byl Franta. Spolu s ostatníma chlapama jsme oplakali, že u stolu budem jen čtyři. Vzpomněl jsem si na Karla Poláčka – taky nás bylo pět. Pohřeb byla Frantova poslední téměř pánská jízda. Ženské tu byly jen dvě – jeho vdova a sestra. Musím říct, že jsem si o svejch kamarádech od stolu upravil mínění. No řekněte sami – hodit kamarádovi do hrobu flašku rumu se slovy: „Na zdraví“ - to svědčí o pořádně vypitým mozku. Alespoň že ženský ty střepy zakryly kytkama.

7. října

Dneska mám výjimečně volno – rozhodl jsem se, že si vyrazím na výlet. Do Prahy. Nejvíc mě zaujaly Olšanský hřbitovy – ten klid, ale hlavně ta precizní práce. A rozloha. Celá naše vesnice by padla na to, abysme měli taky takový. To jsem si myslel do tý doby, než jsem Olšanskej hřbitov opouštěl – hned naproti byl jestě jeden a větší. Už chápu to množný číslo. Museli bysme povraždit ještě dvě sousední vesnice. Holt Praha je bohatý město.

14. října

Dneska jsme pohřbívali jednoho velkýho pracháče. Kdybych nevěděl, o čem mluvím, řekl bych: „Ten si žije.“ Nevím, jestli někdo z vás už viděl hrob 3+1. Makačka jako sviňa, než jsem to celý vykopal. Já teda na posmrtnej život nevěřím, jeho příbuzní však asi jo. Myslím si, že pro ty kuchyňský spotřebiče si brzy někdo přijde.

V noci jsem se u hrobu srazil s několika dalšíma – ještě že jsme slušný lidi a dohodli jsme se. Byli rádi, že je s nima někdo jako já a díky tomu jsem si moh odnýst sporák a rychlovarnou konvici. Místo sporáku jsem mu tam nechal dvouplotýnkovej vařič – co kdyby na tom posmrtným životě něco bylo, tak aby nestrádal.

21. října

Dneska to bylo fakt kuriózní. Pohřbíval jsem jednu „paní v nejlepších letech“. Před vlastním obřadem za mnou přišel chlapík, jestli bych prej nemoh u toho dělat co největší rámus. Že to je prej jeho tchýně. Přišlo mi, že ji neměl moc v lásce, a tak jsem mu navrhl, ať ji nechá zpopelnit a pak ji dá do přesejpacích hodin – ať si zamaká. On na to však, že do pece v krematoriu by ji nevlákal. Došlo mi to – ona nebožka ještě není tak docela nebožka. Slíbil jsem, že udělám, co bude v mejch silách.

Dopadlo to dobře – všechny podezřelý zvuky jsem úspěšně zamaskoval šoupáním lopaty a hlasitým vzlykáním. Farář po mě sice vrhal zamračený pohledy, nahlas však neřek nic. Chlapík byl moc rád, že má klid, i když si mi potom v hospodě postěžoval na výrobce rakví – měla bejt prej zvukotěsná. Takže bych řekl, že je nás zase u stolu pět.

28. října

Dneska jsme oslavovali založení Československa – nemáme moc příležitostí, kdy si chlap nemusí vymejšlet důvod, proč zajít do hospody na jedno dvě – slovy dvanáct. Jen Břéťa přišel pozdě – prej ho nechtěla pustit manželka. Ale byl úspěšnej, že se mu ji podařilo ukecat.

4. listopadu

Pochopil jsem, co znamenala Břéťova slova, že může do hospody jen přes manželčinu mrtvolu. Já mu to vždycky říkal, že ty ženský nesmí brát doslova. Na pohřbu s ním byli nějací „kamarádi“, kteří na něho dávali pozor a hned po obřadu všichni zmizeli. Mám takovej neodbytnej pocit, že pár let budeme u stolu v hospodě zase jenom čtyři.

11. listopadu

Trapas – jednomu našemu sousedovi (Lojza se jmenuje) umřel dědeček a Lojza je vyhlášená držgrešle. Objednal mu nejlevnější pohřeb – rakev nic moc, celej obřad byl zrychlenej a navíc mezi pozůstalejma chodili zaměstnanci pohřebního ústavu a vyprávěli vtipy. Hlavně takový ty černý – zvracející červíci, náhrobní kameny, duchové a tak. Moc jsme se nasmáli, jen farář mezi záchvaty smíchu občas hodil zlej pohled na Lojzu. Ten se málem hanbou propadl – takovej veselej pohřeb. Už se těším, jak si z něj budeme dělat v hospodě srandu.

18. listopadu

Dnes jsem měl černej den – zlomil jsem lopatu. On totiž umřel největší hajzl ve vesnici. Celej tejden jsme všichni (dokonce i farář) slavili (on ale jenom decentně a pouze mešním vínem). Na pohřbu jsme ale předstírali smutek, jen vdově prej bylo divný, jak se všichni motáme. On zbytkáč je sviňa. Ale zpátky k tý lopatě. Když byl obřad v nejlepším, tak se ten zmetek probral (jestli byl jenom polomrtvej – těžko říci). Farář nezaváhal ani vteřinu – mrknul na mne, zavelel a všichni zvedli oči k nebesům. No a já jsem o něj tu lopatu přerazil. Moc mě tenhle čin mrzí – byla to dobrá lopata. Šel jsem kvůli tomu ke zpovědi a farář mi dal rozhřešení a peníze na novou. Myslím, že lepšího a uznalejšího šéfa snad ani nemůžu mít.

25. listopadu

Stalo se velký neštěstí. V sousední vesnici se zřítilo malý dvoumístný letadlo a rovnou na hřbitov. Místní hrobník se z toho zhroutil – tolik si na svojí práci zakládal. Záchranářům se zatím podařilo objevit padesát mrtvejch a pořád objevujou další. Vozej je k nám a chtěj je pohřbívat na našem hřbitově. Pučil jsem si od švagra minibagr a práce mi jde pěkně od ruky. Ještě jedno takový neštěstí a budu mít hřbitov jak v Praze.

Po dvou dnech jim to došlo a příliv nebožtíků ustal. Jen švagr měl nějaký blbý hemzy, když jsem mu bagříka vracel – prej že ho zpátky nechce, když jsem s ním kopal na hřbitově a že bych ho měl od něj koupit. Pohrozil jsem mu, že ho přetáhnu lopatou a beze slova si ho vzal zpátky – někdy je přívětivý slovo mocnější než hrubý násilí.

2. prosince

Tak nám pomalu začíná zima – musel jsem si vzít palčáky, aby mi lopata nepřimrzla k rukám. A taky kulicha a šálu. Ale zvládl jsem to. Navíc jsem si přinesl čaj s rumem a podělil se i s farářem. Nejdříve nechtěl, když ale viděl, jak to venku vypadá, dal si. Ve dvou jsme tu termosku zdolali a po pohřbu jsme se shodli, že už nikdy víc – já jsem málem spadl do hrobu za rakví, kterou jsme tam ve čtyřech spouštěli, farář zase pojal obřad po svým. Pozůstalí po sobě koukali, jestli to s tou mexickou vlnou a vláčkem kolem hrobečku myslí vážně. Naštěstí to celý zachránil kostelník, že začal zvonit na všechny zvony a obřad tím ukončil.

9. prosince

Sice jsem měl Béďu rád, ale taky si mohl vybrat vhodnější termín. A neříkejte, že tohle člověk neovlivní. Když cítím, že se jara nedočkám, tak se snad nebudu držet zuby nehty, až všechno zamrzne. Sice ještě pořádný mrazy neudeřily, stejně mi ale Béďův hrob dal, co proto. Chvílema jsem musel ohřívat hlínu letlampou. Ještě že jsem začal kopat o den dřív, jinak bych měl co dělat.

Nakonec to byl moc pěknej pohřeb – všichni brečeli, vychvalovali Béďu a od pozůstalejch jsem dostal několik lahví – prej: „Za námahu“. Jo jo – nebylo to špatný.

16. prosince

Sice je docela teplá zima, ale stejně po dohodě s farářem končíme sezónu – pokračování na jaře.

Autor: Pavel Skalický

Komunismus stále budoval lepší zítřky a soudruh Husák, byl již několik let naším prezidentem. Nic z toho mě ale nezajímalo. Mne i mou ženu v tu dobu ovládala zcela jiná záležitost. Rozhodli jsme se totiž pořídit si pejska. Když jsme šli oba do důchodu, konečně jsme odsunuli stranou veškeré pochyby a usnesli se, že nyní již péči o čtyřnohého kamaráda zvládneme.

Vybrali jsme si knírače pepř a sůl. Když jsme si ten roztomilý uzlíček přivezli, začal nám nový život.
Nejprve jsme ho učili chodit na vodítku a z počátku ho vůbec nepouštěli. Ale postupem času jsem nabyl odvahy a rozhodl se ho přeci jen pustit na volno. Chodil jsem ho venčit do Stromovky, od níž jsme bydleli jen kousek. Tam jsem se jeden krásný listopadový den odhodlal k prvnímu pokusu.

Šel jsem doprostřed parku, aby mi nemohl utéct do silnice, kdyby něco nevyšlo a pustil jsem ho.
Zpočátku šlo vše dobře. Pejsek vesele běhal kolem mě, čmuchal v trávě a běhal za míčkem. Nakonec se ale stalo to, čeho jsem se již pomalu přestal obávat. Někam se mi zaběhl. Prohledával jsem křoví a zoufale ho volal. Někteří lidé se za mnou ohlíželi, jiní klopili hlavy a spěchali pryč. Nikdo z nich mi nenabídl pomoc. Ani ostatní pejskaři, kteří přeci museli mít pro mou situaci pochopení.
Konečně ke mně přistoupil jeden z mužů procházejících parkem. Měl jsem radost, že mi konečně někdo pomůže s hledáním.
„Za kolik je máte?“ zeptal se mě šeptem. Působil tak spiklenecky, až mne to zarazilo.
„Cože?“ Nechápavě jsem na něho zíral.
„Tak kolik chcete?“ naléhal na mne ten muž a nervózně se kolem sebe rozhlížel.
Magor, běželo mi hlavou, když tu se muž najednou otočil a utíkal pryč. Zmateně jsem za ním hleděl, a než jsem se vzpamatoval, zjevil se přede mnou příslušník VB.

„Takže soudruh nám tu kšeftuje s valutama,“ řekl a pokýval smutně hlavou, jako by ho lidská hloupost neustále udivovala.
„Já s ničím nekšeftuju,“ ohradil jsem se zoufale a byla ve mně malá dušička. Cítil jsem, jak mi i přes chladné počasí stéká po zádech pot. Byl jsem v důchodu a předtím jsem pracoval ve stavebnictví. Kde bych asi tak přišel k valutám? Na příslušníka ovšem moje slova nijak nezapůsobila.
„Soudruhu, zapírání vám nepomůže. Dobře jsem vás slyšel. Prodej valut je klasifikován jako trestný čin ohrožení devizového hospodářství. Takže teď půjdete se mnou, a u nás si to hezky vysvětlíme.“
„Soudruhu,“ drmolil jsem v hrůze před zatčením a výslechem, „nevím, o čem to mluvíte. Já tady hledám psa. Ztratil se mi.“ Nervózně jsem ve zpocených rukou žmoulal vodítko a zoufale se snažil pochopit, co se kolem mne odehrává.
„Tak psa. To má být nějaká provokace?“ Policista se zamračil a přestal působit žoviálně. Bylo jasné, že jsem ho naštval. Jenže já pořád nechápal, proč mne podezírá z prodeje cizí měny.
„Bony!“ zařval jsem v tu chvíli. Zahlédl jsem svého nezdárného pejska, jak ke mne celý rozesmátý běží. Byl úplně zablácený a ve fouskách kolem tlamy měl nějaké větvičky a listí. Jinak ale vypadal v pořádku. Ze srdce mi spadl kámen o váze žulového obelisku, stojícího na Pražském hradě. Příslušník byl zapomenut. „Bony, ty lumpe, kde jsi byl? Já se o tebe tak strašně bál.“ Rychle jsem se sklonil a připnul mu vodítko, aby mi zase neutekl.
„Jak se ten pes jmenuje?“ zeptal se policista, který na mne v žádném případě nezapomněl.
„Bony. Máme ho asi čtyři měsíce. Dnes jsem ho poprvé pustil z vodítka a on se mi zaběhl.“
Divně se na mne díval. Aspoň už nevypadal tak přísně. Dokonce mu cukal koutek úst, jakoby se chtěl začít smát.
„Měl byste mu změnit jméno,“ doporučil mi. Cvrnkl rukou o čepici a odcházel.

Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a konečně mi docházela absurdnost celé situace.
Byl jsem v podezření, že prodávám bony! Kvůli jménu svého psa, které jsem vyřvával na celý park. Krve by se ve mne nedořezal. Mohli mě opravdu zatknout. Měl bych oplétačky se zákonem kvůli zaběhnutému psovi a jeho pitomému jménu.
Pomalu jsme se loudali cestou k domovu. Bony byl utahaný ze svého dobrodružství, a mne rozbolely snad všechny klouby v těle. Nebyl jsem už nejmladší a takový zážitek, byť nakonec dobře dopadl, na mne dolehl jako těžký balvan. To nebyla legrace. Pes se naštěstí vrátil v pravý okamžik. Příště bych už takové štěstí mít nemusel. Nebo moje žena.

Večer jsme si s manželkou sedli a já jí vysvětil, že musíme našeho papírového pejska přejmenovat. Nevím, jak mohlo chovatele napadnout dát mu takové jméno. Možná mu to nedošlo, jako nám. Nebo to byl opravdu, ale opravdu hloupý vtip. V každém případě jsme vybrali našemu čtyřnohému zlatíčku nové jméno začínající také na B.

Pojmenovali jsme ho Brit.
Jen doufám, že příště nebudu v podezření ze spolčení s cizím státním příslušníkem za účelem poškození naší socialistické republiky. To až budu běhat po parku a volat: „Brite! Brite!“

Autor: Jolana Stela Urbanová