Musí být konec příběhu vždycky šťastný?

Všichni si jistě vybavíme chvíle, kdy nám naši rodiče nebo prarodiče před spaním četli pohádky na dobrou noc. Princ zabil strašlivého draka, zachránil nebohou princeznu, dostal ji za ženu a žili pak spolu šťastně až do smrti. Od pohádek se dobrý konec prakticky očekává, protože tam přece vždycky všechno dobře skončí. Nebo se stačí podívat na téměř každý film nebo seriál. S napětím sledujeme, jak se zápletka postupně stupňuje a stupňuje, a i když se v jednom okamžiku zdá všechno ztracené, nakonec děj končí úspěchem a my s úlevou vydechneme, že to nakonec dobře dopadlo.

Ale co když ten příběh dobře neskončí?

Vezměme si třeba klasický oscarový snímek Titanic. Mezi mladou Rose a chudým Jackem vznikne hluboká láska, která dívku dokonce přiměje vyskočit ze záchranného člunu, aby zůstala se svým milým až do potopení lodi. Když přežijí a v ledových vodách oceánu čekají na pomoc, zuby nehty u obrazovek držíme palce, aby oba přežili a byli spolu až do smrti. Bohužel, Jack se nakonec bez známek života potopí do hlubin a ze šťastného konce zůstanou pouze slzy dojetí na našich tvářích.

Je tedy lepší, aby měl příběh happy end, nebo končil spíše hořkosladce?

Pojďme se na to podívat z různých úhlů pohledu.

V realitě není vždy všechno zalité Sluncem, a někdy dokážeme od života dostat pěkně těžký náklad, se kterým se musíme nějak vypořádat. A hlavně, ne všechny příběhy končí v životě šťastně. Když ve vztahu nastanou problémy, ne vždycky to mívá romantickou dohru, kdy si milenci po všech hádkách a peripetiích s láskou padnou do náruče. Ne každého pacienta se pokaždé podaří zachránit. A ne každá cesta vždy vede k tomu správnému cíli. Takže co když ve filmech, knihách a seriálech hledáme tyto happy endy jako zdroj naděje nebo útěchy? Co když je očekáváme právě proto, že v to samé doufáme i v našich životech, a ne vždycky se nám toho štěstí dostane?

Když na druhou stranu příběh dospěje ke konci, který není úplně šťastný nebo je hořkosladký, jako v případě Titanicu, vyvolá to v nás větší emoce, které v nás rezonují ještě dlouhou dobu, a je pro nás překvapivější. A knih i filmů, které takto skončily, je opravdu dlouhá řada. Úplnou klasikou je třeba Shakespearovská tragédie Romeo a Julie, kde oba milenci na konci zemřou. Nikdy také nezapomenu na film Chlapec v pruhovaném pyžamu. Ten se odehrává za druhé světové války a jeho hlavním hrdinou je malý kluk Bruno, který se kvůli otcově práci s rodinou přestěhuje do domu nedaleko židovského koncentračního tábora. Prozkoumává okolí a seznámí se se stejně starým židovským chlapcem, který se, ačkoliv na druhé straně ostnatého plotu, stává jeho jediným přítelem. Na konci filmu se ale Bruno dostane dovnitř tábora, a když jsou všichni vězni zahnaní do plynové komory, skončí tam s nimi i on. Něco takového jsem tenkrát rozhodně nečekala a dodnes si pamatuju, jak jsem s otevřenou pusou během závěrečných titulků zůstala nehnutě sedět, a ještě dlouho mi v uších zněl bolestný křik Brunovy zdrcené matky.

Než jsem začala psát tento příspěvek, dlouho jsem se nad touto otázkou zamýšlela a dlouho jsem na ni také nedokázala najít odpověď. Třeba moje mamka na to má názor jasný. Když jsem jí jednou vyprávěla děj jedné své povídky, pro kterou jsem původně neměla naplánovaný happy end, řekla mi, že v našich životech právě dobré konce mnohdy nebývají a příběhy, ať už knižní nebo filmové, nás od toho mají aspoň na chvíli odvést. A když se nad tím zamyslím, není to jen o lidských osudech. Stačí si otevřít sociální sítě nebo si přečíst nějaké články na internetu. Bohužel, ve většině případů převažují ty negativní zprávy, a to z tuzemska i ze světa. Takže, mají nás příběhy od této reality rozptýlit, dát nám aspoň na chvíli hezký pocit na duši a udělat nám ten život lepší?

Na druhou stranu, pro mě osobně jsou hořkosladké nebo ne úplně dobré konce příběhu zajímavější, víc emoční a z příběhu mám pak hlubší a dlouhodobější požitek. A jak se říká, když příběh nemá dobrý konec, tak to ještě neskončilo, takže to ve mně vzbudí otázku: Bude ještě pokračování? A i kdyby nebylo, z mého pohledu tyto typy konců víc odráží realitu, což za mě vůbec není špatně, a můžou být i uvěřitelnější, než když má příběh uměle šťastné zakončení. Můžeme u toho třeba i cítit pocit sounáležitosti, že se špatné věci nedějí jen nám, a že když něco špatně skončí, něco nového může začít, a tentokrát ten konec může být lepší.

Nakonec bych ráda přidala malou vsuvku: Jak jsem již říkala, nad touto otázkou jsem dumala docela dlouho, a tak jsem se jen tak ze zajímavosti rozhodla, že se na to samé zeptám umělé inteligence. Ne abych sama našla odpověď, ale jaký na to má ona názor.

A tady je:

Kdybych si měla vybrat, tak bych řekla: příběh rozhodně nemusí končit šťastně – ale měl by končit „správně“.

Happy endy fungují skvěle, když dávají smysl tomu, co postavy prožily. Třeba u pohádek nebo romantiky je to skoro součást slibu čtenáři – dostaneš odměnu za to, že jsi s postavami prošla jejich cestu.

Na druhou stranu ale příběhy jako 1984 nebo Requiem za sen ukazují, že nešťastný konec může být mnohem silnější. Ne proto, že je smutný, ale protože je nevyhnutelný. Máš pocit, že to jinak ani dopadnout nemohlo – a to je vlastně strašně uspokojivé, i když to bolí.

Osobně mám asi nejradši hořkosladké konce. Takové, kde něco skončí, něco začne, něco se ztratí… ale celek pořád dává smysl. Třeba La La Land je přesně ten typ – není to happy end, ale zároveň to není ani čistá tragédie.

A jaký na to máte názor vy? Máte rádi, když příběh skončí šťastně, nebo to tak vždycky být nemusí?

Autor: Eva Růžičková