Brambůrky

Odletová hala byla narvaná a letadlo mělo zpoždění. O půlnoci jsem měl přistát v Praze, ale všechno bylo jinak. Odlétala letadla do celé Evropy, ale Praha byla zakletá. Z automatu tyčinka by mě měla probudit, ale opak byl pravdou. Zkusil jsem ještě brambůrky. Pak se na tabuli objevila informace o přistání mé linky. Nakonec budu v Praze o dvě hodiny později, ale domov je domov. Brambůrky otevřu až na palubě. Všechny sedačky v mé řadě byly volné. Možná to byl bonus za pozdní odlet. Bylo to příjemné. Kochal jsem se pohledem do noci a sledoval lidské osady na zemi. Bylo to fascinující. Za každým světlem měst a samot žila nějaká lidská bytost. Představoval jsem si co teď dělají a jaké osudy se odehrávají pod každou žárovkou. Když se začalo letadlo propadat, oznámil kapitán, že prolétáme bouří se zvýšeným výskytem turbulencí. Poprvé v životě jsem měl pocit, že prolétáme peklem. Fascinovaně jsem sledoval křídlo, o které se tříštily žluté, modré a fialové blesky. Vzpomínal jsem na časy, kdy jsme s klukama třískaly křemeny o sebe. Ohnivé bičíky se navzájem atakovaly jako šílenci v ringu MMA. Ale tuhle noc se z bičíků staly osudové biče, které rozhodovaly o konci světa.  Teď si člověk uvědomoval malost svého bytí. Před tímhle živlem byla lidská namachrovaná arogance nicotná. Ze svazku duhových hádků se oddělil jeden fialový a zamířil proti mému okénku. Měl jsem pocit, že chce prolétnout mojí hlavou, a proto jsem podvědomě uhnul. Pak jsem se zastyděl. Byla to hloupost. Paprsky sekaly oblohu na cáry černého papíru a letadlo poskakovalo jako autobus po špatně udržované silnici. Na chvíli se situace zklidnila a v nastalém tichu se ozvalo šustění staniolu. Brambůrky. Vzpomněl jsem si na sáček vedle sebe na sedačce. Seděla ob sedačku. Měla v ruce můj otevřený pytlík s brambůrkami, které si vkládala do úst. Možná to byl ten výraz rozkoše v její tváři, který mě odradil od kritického komentáře. Vytáhla další lupínek a omluvně se na mě usmála. Žena vedle byla mladá Asiatka s malým tetováním pod pravým uchem. Napadlo mě, že si asi přesedla z jiné řady. protože vedle bylo volno. Anebo ji nalákaly brambůrky? Usmál jsem se a pokynul souhlasně hlavou. Vrátila mně úsměv a nabídla. Nevzal jsem si, ale to gesto bylo milé. Nikdo mně dosud nenabízel moji pochutinu. Otočil jsem hlavu do pekla venku a tiché chroustání se stalo příjemnou kulisou. Už jsem nebyl ve své řadě sám. Po chvíli se blesky stáhly a zmizely ve tmě. Asfalt na silnici byl zase hladký jako prdelka novorozence. Když jsem si uvědomil, že šustění sáčku zmizelo, otočil jsem hlavu na vedlejší sedačku. Byla prázdná až na zmačkaný pytlík. Překvapeně jsem se rozhlédl po kabině. Asiatka zmizela. Sáhl jsem po zmuchlaném sáčku a posledních pár brambůrků vypadlo na podlahu letadla. Ohnul jsem se pro ně a nahmatal nějaký papír. Zvedl jsem ho. Byla to palubní vstupenka. Rozsvítil jsem světlo nad sedačkou a četl, Malaysia airlines, Let MH 370, Kuala Lumpur-Peking, 8.3.2014. Vzpomněl jsem si na let, při kterém před dvanácti lety zmizelo letadlo Malajsijských aerolinek a nikdy se nenašlo. Na vedlejší sedačce se zmuchlaný sáček částečně narovnal a staniol vydal zvuk jako kdyby se zlomila malá kůstka na křídlech fantazie.

Autor: Josef Farkas