Dětské hřiště
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku cos to sněd. Letní odpoledne se chvělo jako sny na konci puberty. Muž na lavičce sledoval, jak holubi vyzobávají drobky pečiva, které jim házel. Pohyb jejich zobáků byl rychlý, cílevědomý a tichý. Žádné zvuky, které jídlo provází v dětských jídelnách. Cvakání lžic o porcelán a žvatlání. Prostě tichá a cílevědomá cesta k cíli. Rád sledoval krmení zvěře, jak si to pojmenoval. Chodil sem často. Po obědě se na blízkém dětském hřišti proháněly i děti z nedaleké školky. Sledoval je a občas prožíval krátké okamžiky zvláštního třasu a sentimentu. Dalo by se říct, že měl ty malý človíčky rád. Sám děti neměl a samota mu občas lezla na mozek. Kompenzoval to návštěvami parku a sněním, jaké by to bylo, kdyby nebyl sám. „Stlejdo, koukni na můj náklaďák,“ blonďatá hlavička k němu natahovala ruce. Modrá sklápěčka měla stejnou barvu jako jeho oči. Nevěděl, jak mluvit s takhle malým člověkem, snad proto natáhl paži k hračce: „Pučíš mně ho?“ Kluk prudce ucukl: „Moje...“ Rozhlédl se. Holubi se rozutekli a zpovzdálí sledovali místa s drobečky. „Taky bych chtěl takový auto. Dáš mi ho?“ Hra ho začala bavit. Kluk zamrkal očima: „Za co.“ To dítě nebylo hloupé. Budoucí bankéř nebo šmelinář. Projelo mu hlavou. Pokud se toho dožije. Vytáhl z kapsy malou čokoládu a ukázal mu ji. Chlapeček zakroutil hlavou: „Málo.“ Přidal pytlík bonbónů a bavil se jeho zaváháním. „A támhle za tím křovím spí malá princezna a čeká až ji někdo probudí a osvobodí.“ Klukovi zazářily oči. Sáhl po pamlscích: „Na.“
Pozdě odpoledne sčítala děti. Chyběl Šimon. To se jí ještě nestalo. Běhala po hřišti a volala jeho jméno. Blonďáček nikde. Obava o práci nebyla tak silná jako strach o jeho život. Před koncem její pracovní doby přijela na dětské hřiště policejní hlídka a hledala s ní.
Dělal si na pánvi játra na cibulce. Jemně prskala a po chvíli výpary ovládly celý byt. Tu vůni miloval. Mělnil v ústech první sousta. Byla křehká a rozpadala se na jazyku. To se pozná mladý kus, usmíval se. Udělal si kafe. Koukal na modrou sklápěčku na desce stolu a potom ho napadlo, naskládat na korbu kostky cukru. Hezká cukřenka.
Další poledne se občas zamračilo, jako by se pohádalo se sluníčkem o to, kdo je důležitější. Seděl na své lavičce a byl spokojený, že on se nemusí s nikým o ničem dohadovat, protože nejdůležitější v jeho životě je pouze on. Mimoděk zaslechl hovor mladé učitelky, která se po telefonu někomu svěřovala: „... a potom kluka našli v parku o dvě ulice dál. Spal pod keřem a žvatlal něco o princezně. Holka já na tu práci asi nemám.“ Cítil zatahání za nohavici: „Stlejdo vlať mně auťák. Žádná pincezna tam nebyla.“ Modré oči byly nekompromisní. Sáhl do igelitky a vytáhl sklápěčku. Usmál se: „Tak promiň.“ Šimon ji otočil korbou k zemi a vysypal zrnka cukru, která zůstala na dně. Na pěšinku usedli holubi a čekali na další drobečky. Z pískoviště se ozvaly dětské hlasy, jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku cos to sněd.
Autor: Josef Farkas