Jak jsem ohrožoval národní hospodářství

Komunismus stále budoval lepší zítřky a soudruh Husák, byl již několik let naším prezidentem. Nic z toho mě ale nezajímalo. Mne i mou ženu v tu dobu ovládala zcela jiná záležitost. Rozhodli jsme se totiž pořídit si pejska. Když jsme šli oba do důchodu, konečně jsme odsunuli stranou veškeré pochyby a usnesli se, že nyní již péči o čtyřnohého kamaráda zvládneme.

Vybrali jsme si knírače pepř a sůl. Když jsme si ten roztomilý uzlíček přivezli, začal nám nový život.
Nejprve jsme ho učili chodit na vodítku a z počátku ho vůbec nepouštěli. Ale postupem času jsem nabyl odvahy a rozhodl se ho přeci jen pustit na volno. Chodil jsem ho venčit do Stromovky, od níž jsme bydleli jen kousek. Tam jsem se jeden krásný listopadový den odhodlal k prvnímu pokusu.

Šel jsem doprostřed parku, aby mi nemohl utéct do silnice, kdyby něco nevyšlo a pustil jsem ho.
Zpočátku šlo vše dobře. Pejsek vesele běhal kolem mě, čmuchal v trávě a běhal za míčkem. Nakonec se ale stalo to, čeho jsem se již pomalu přestal obávat. Někam se mi zaběhl. Prohledával jsem křoví a zoufale ho volal. Někteří lidé se za mnou ohlíželi, jiní klopili hlavy a spěchali pryč. Nikdo z nich mi nenabídl pomoc. Ani ostatní pejskaři, kteří přeci museli mít pro mou situaci pochopení.
Konečně ke mně přistoupil jeden z mužů procházejících parkem. Měl jsem radost, že mi konečně někdo pomůže s hledáním.
„Za kolik je máte?“ zeptal se mě šeptem. Působil tak spiklenecky, až mne to zarazilo.
„Cože?“ Nechápavě jsem na něho zíral.
„Tak kolik chcete?“ naléhal na mne ten muž a nervózně se kolem sebe rozhlížel.
Magor, běželo mi hlavou, když tu se muž najednou otočil a utíkal pryč. Zmateně jsem za ním hleděl, a než jsem se vzpamatoval, zjevil se přede mnou příslušník VB.

„Takže soudruh nám tu kšeftuje s valutama,“ řekl a pokýval smutně hlavou, jako by ho lidská hloupost neustále udivovala.
„Já s ničím nekšeftuju,“ ohradil jsem se zoufale a byla ve mně malá dušička. Cítil jsem, jak mi i přes chladné počasí stéká po zádech pot. Byl jsem v důchodu a předtím jsem pracoval ve stavebnictví. Kde bych asi tak přišel k valutám? Na příslušníka ovšem moje slova nijak nezapůsobila.
„Soudruhu, zapírání vám nepomůže. Dobře jsem vás slyšel. Prodej valut je klasifikován jako trestný čin ohrožení devizového hospodářství. Takže teď půjdete se mnou, a u nás si to hezky vysvětlíme.“
„Soudruhu,“ drmolil jsem v hrůze před zatčením a výslechem, „nevím, o čem to mluvíte. Já tady hledám psa. Ztratil se mi.“ Nervózně jsem ve zpocených rukou žmoulal vodítko a zoufale se snažil pochopit, co se kolem mne odehrává.
„Tak psa. To má být nějaká provokace?“ Policista se zamračil a přestal působit žoviálně. Bylo jasné, že jsem ho naštval. Jenže já pořád nechápal, proč mne podezírá z prodeje cizí měny.
„Bony!“ zařval jsem v tu chvíli. Zahlédl jsem svého nezdárného pejska, jak ke mne celý rozesmátý běží. Byl úplně zablácený a ve fouskách kolem tlamy měl nějaké větvičky a listí. Jinak ale vypadal v pořádku. Ze srdce mi spadl kámen o váze žulového obelisku, stojícího na Pražském hradě. Příslušník byl zapomenut. „Bony, ty lumpe, kde jsi byl? Já se o tebe tak strašně bál.“ Rychle jsem se sklonil a připnul mu vodítko, aby mi zase neutekl.
„Jak se ten pes jmenuje?“ zeptal se policista, který na mne v žádném případě nezapomněl.
„Bony. Máme ho asi čtyři měsíce. Dnes jsem ho poprvé pustil z vodítka a on se mi zaběhl.“
Divně se na mne díval. Aspoň už nevypadal tak přísně. Dokonce mu cukal koutek úst, jakoby se chtěl začít smát.
„Měl byste mu změnit jméno,“ doporučil mi. Cvrnkl rukou o čepici a odcházel.

Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a konečně mi docházela absurdnost celé situace.
Byl jsem v podezření, že prodávám bony! Kvůli jménu svého psa, které jsem vyřvával na celý park. Krve by se ve mne nedořezal. Mohli mě opravdu zatknout. Měl bych oplétačky se zákonem kvůli zaběhnutému psovi a jeho pitomému jménu.
Pomalu jsme se loudali cestou k domovu. Bony byl utahaný ze svého dobrodružství, a mne rozbolely snad všechny klouby v těle. Nebyl jsem už nejmladší a takový zážitek, byť nakonec dobře dopadl, na mne dolehl jako těžký balvan. To nebyla legrace. Pes se naštěstí vrátil v pravý okamžik. Příště bych už takové štěstí mít nemusel. Nebo moje žena.

Večer jsme si s manželkou sedli a já jí vysvětil, že musíme našeho papírového pejska přejmenovat. Nevím, jak mohlo chovatele napadnout dát mu takové jméno. Možná mu to nedošlo, jako nám. Nebo to byl opravdu, ale opravdu hloupý vtip. V každém případě jsme vybrali našemu čtyřnohému zlatíčku nové jméno začínající také na B.

Pojmenovali jsme ho Brit.
Jen doufám, že příště nebudu v podezření ze spolčení s cizím státním příslušníkem za účelem poškození naší socialistické republiky. To až budu běhat po parku a volat: „Brite! Brite!“

Autor: Jolana Stela Urbanová