Nekoupej se

Poznámka: Povídka je napsána podle skutečně dochovaných historických faktů

Slyšel, jak tikají hodiny. Ostatně jako před každou bitvou, ale dnes byl ten zvuk jiný. Kdysi mu jeden vědec ze Sorbonny řekl, že velryby vydávají v oceánu zvláštní echo. To je varuje před nebezpečím a překážkami. I on si dnes připadal jako mořský živočich, dokonce i okolní krajina byla plná vody. Maršál varoval před ranním útokem. Půda bude rozmoklá a těžká děla by se bořila. Rozhodl posunout útok na devátou. Uvědomil si, že ho ten válečný stereotyp už unavuje. Bojuje dvacet let. Dnešní bitva bude už... zamyslel se... šedesátá.

Jeho žena Rose. Poprvé se s ní setkal v roce 1795. V té době byla nejdražší kurtizánou v Paříži. Smyslná, nemravná, sprostá, šťavnatá a nenapravitelná. Byla opojná jako droga. Když si ji o pár let později bral, věděl že si s ní bere i její minulost a že přítomnost bude stejně nemravná. Ale co, kdo je bez chyby.

Když se s ní miloval, nebyla to romantická selanka. Chtěla po něm, aby byl hrubý a vulgární. Zvykl si a uspokojovalo ho to. Když se vracel z bitev domů, posílal spěšného posla s datem návratu a pokynem, aby se nemyla. A jeho Syrael z alchymistické laboratoře erotiky to vždy splnila. Jejich láska byla pudově zvířecí a lidsky vynalézavá. Dal jí všechno. Bohatství, tituly a chtěl po ní pouze jediné... Tout d’abord, ne me lave pas la saleté – hlavně se nekoupej moje špinavá kurvičko a v duchu si představoval, jak se zavírá ve svých komnatách a myslí na něj.

Venku svítalo. Procházel se po místnosti a chvílemi se zastavil u okna. Pod kopcem odpočívalo vojsko. Plameny strážních ohňů tančily a stíny se opíraly o vojenské stany.  Sem tam se zablýskla přilba hlídek. Měl pocit, že cítí pot a nervozitu kyrysníků, jízdy a pěšáků před bojem. Tuhle vůni cítil vždy před nadcházející bitvou, ale tentokrát byla obzvlášť intenzivní... a ten nezvykle hlasitý tikot. Když zavřel oči, viděl, jak kladívko osudu tluče do kovadlinek budoucnosti. Dvacet let válek, Evropa, Afrika. Když Rose poznal, nic jí nesliboval. Byla o šest let starší a jako vdova a matka dvou dětí nečekala od nového vztahu zázraky. To, co byl on na poli válek byla ona na poli lásky. Veterán. Možná proto se rozhodl, že tenhle boj bude poslední. Vrátí se do Paříže a bude si užívat se svojí ženou až do smrti.

Nemohl spát a stále si rozebíral pro a proti. Kolik bitev by musel ještě prožít, aby měl dost? A jak dlouho bude ještě toužit po své Josephe-Rose. Všechny ty markytánky a paničky z poražených národů ho neuspokojovaly. Byly moc fajnové a.… čisté.  Mrchy, ale chyběla jim smyslná chemie.

Jo doma je doma. Vyšel ven. Lehce mrholilo. V pět hodin nadiktoval maršálu Soultovi rozkaz, aby útok začal na devátou. Svítalo a jemu se rozsvítilo. Jediné, co ještě chce je, aby tahle bitva byla úplně poslední. Nastavil tvář teplému červnovému dešti a spokojeně se usmíval. Jeho rozhodnutí bylo konečné. Nad vesnicí Waterloo nesměle vykouklo ranní slunce. Tout d’abord, ne me lave pas la saleté.

 Autor: Josef Farkas

Na fotografii Josef Farkas.

Autor fotografie: Dušan Štrauss.