Sběratel

Oko je okno do duše, tvrdila češtinářka s odkazem na klasiky. Moc tomu nerozuměl, ale nebyl zvyklý autoritám odporovat. Pochopil až v době dospívání. Začal si všímat obsahu pohledů a už rozlišoval hloupost, humor, nadhled, vztek, sympatie. Pak nastala doba vášní a potom... Jednoho dne to přišlo. Ten pohled nebylo kam zařadit. Po prvních dotecích pochopil. Láska. Ta zvláštní symbióza dvou lidí, kdy nejde o slova, ale o vůně, pižmo, vibrace a nevyřčená přání a souvislosti. Stal se z něj sběratel. Byl to logický důsledek jeho zájmu. V hlavě nosil esence různých typů pohledů a nebylo, kde je uložit. Tak vznikl v paměti zásobník, který nazval Oculustéka. S majitelkou pohledu plného lásky se oženil. Denně jí hleděl do očí a užíval si toho skvostného pocitu, že je majitelem vzácné esence hmoty a božího doteku. Léta šla a přinášela sinusoidu vzletů a dopadů až oscilace amplitudy postupně zploštěla a stala se stereotypem. Začal trpět pocitem, že mu ještě nějaký typ pohledu chybí. Adam to nazval syndromem sběratelské neukojenosti. Po dvaceti letech soužití s Evou si zvykl na všechny nuance vztahu se svojí láskou. Prošly slastmi i krátkodobou nenávistí, nudou a už dávno se nemusel ptát. Četl v jejích pohledech, co prožívá ve vztahu, v práci. Hodně věcí chápal i nechápal a přestal se ptát proč. Vzájemné mlčení se stávalo podstatnou částí jejich vztahu. Když zachrastily klíče ve dveřích a její pozdrav proplul obývákem, bylo něco jinak. Na otázku, co se stalo, odpověděla až moc překotně. Adamovo srdce klopýtlo. Pohlédl jí do očí a pochopil. Výraz stejně výmluvný jako před dvaceti lety, když pocítil lásku. Dnes uhýbala očima. A v tu chvíli ho zahlédl. Stín jiného muže, který se ukrýval pod jejím bělmem. Byl tam a ironicky se na něj usmíval. Zbytečně se neptal. Nečekal, že jedovatý šíp, který vypustily její panenky tvrdě zasáhnou jeho ego. Tušil delší dobu, že to musí jednou přijít, ale že to bude tolik bolet, nevěděl. Venku se setmělo a sněhový uragán smetl jarní den. Zvedl pěst a uhodil. Jako by to bylo řešení. Nebylo. Zvedla ruce, zatápala po pevné opoře a temeno její hlavy našlo poslední pevný bod v životě. Roh jídelního stolu se snažil dostat do jejího mozku, kuchyně a ložnice je základ rodiny. Adam klečel u jejího bezvládného těla a bezmocně sledoval rozšiřující se tmavou kaluž krve. Potom uchopil její hlavu do dlaní a koukal jí do očí. Pohled se pomalu měnil od překvapení, bolesti, smíření až po prázdnou skleněnou vitrínu. Cítil mokrá kolena, a sladké teplo. Najednou místo smutku přišlo uspokojení. Došlo mu, že to je ten poslední pohled, který chyběl v sběratelské Oculotéce. A za to byl Evě vděčný. 

AUTOR: Josef Farkas (foto autora nad textem výše)

Líbila se vám povídka Josefa Farkase? Pak by se vám mohla líbit i jeho knížka "Petříčku,zavírej vrátka", kterou najdete v našem e-shopu!