Mezi algoritmy a vírou: Životní cesta Jaroslava E. Sýkory
Jaroslav E. Sýkora je autorem, jehož životopis připomíná dobrodružný román. Od studia teologie v Českých Budějovicích a Ph.D. na Karlově univerzitě se přes pozici „čičmundy“ v americké sklářské dílně vypracoval až ke studiu matematiky v New Yorku. V otevřeném rozhovoru popisuje, jak jeho tvorbu ovlivnila těžká nemoc, proč píše romány výhradně česky a jakou roli v jeho textech hraje aktivní hledání víry.
Studoval jste teologii, knihovnictví i matematiku. Jak se tyto zdánlivě nesourodé obory potkávají ve vaší literární tvorbě?
Byla to pro mě otázka životní sukcese. Do USA jsem přijel s Ph.D. z Karlovky, ale brzy jsem poznal, že cesta do akademického světa vede přes knihovnictví. Nakonec se mi jako „zlatá střední cesta“ ukázala matematika. Nevím sice, jak se tyto obory potkávají vědomě, ale věřím, že v mém nevědomí si vytvářejí prostor, který ve své tvorbě využívám.
Působíte jako autor na volné noze, co vás k tomuto životnímu stylu vedlo?
Vedla mě k tomu má nemoc. V roce 2019 mi diagnostikovali rakovinu mozku a chirurg mi řekl, že jen třetina pacientů přežije víc než pět let. Řekl jsem si, že ty zbývající roky chci využít něčím, co mě opravdu baví – kreslením, psaním a hrou na kytaru.
V rámci studia matematiky v New Yorku jste byl třikrát oceněn na Literárním festivalu za různé povídky. Co pro vás tyto úspěchy v zahraničí znamenaly?
Především velké překvapení, že moje povídky dokáží oslovit mezinárodní čtenáře, hlavně studenty a profesory. Zároveň jsem ale zjistil, že mezi studentskou a profesionální úrovní, jako je třeba časopis The New Yorker, je stále velký rozdíl, na který jsem tehdy ještě nedosáhl.
Vaše povídka byla publikována v Literárním revue Goose na univerzitě v Torontu. Jak se liší psaní pro severoamerické a české čtenáře?
V Americe jsem v rámci Goose psal pro „študáky“ v univerzitním prostředí. V Česku je to jiné; píšu pro širší čtenářskou obec, která je velmi vzdělaná, ambiciózní a z literární nabídky si vybírá jen to nejlepší.
Pracoval jste jako účetní ve sklářské dílně. Jak se z takto technického prostředí zrodila inspirace pro povídkovou řadu Čičmunda?
Než jsem se stal účetním, pracoval jsem jako „čičmunda“, tedy kluk pro všechno. Spíš než o inspiraci bych mluvil o frustraci nad mým tehdejším utrpením. V Česku jsem byl profesor a v Americe najednou čičmunda. Jezdil jsem s panem sklářem po všech čertech a ty povídky se ke zpracování vlastně nabídly samy.
Vaše bibliografie obsahuje české i anglické tituly. Píšete v obou jazycích současně, nebo preferujete jeden z nich?
Deník si sice vedu v angličtině, ale romány píšu výhradně česky. Čeština je můj první jazyk, žil jsem v Čechách dvě třetiny života. Nejsem Vladimír Nabokov, abych psal mistrně ve více jazycích. Angličtina u mě byla spíše výjimkou, například u mé dětské knihy.
Ve svých dílech se věnujete i duchovním tématům. Jak moc je pro vás víra v tvorbě důležitá?
Je pro mě velmi důležitá, i když víru v posmrtný život netlačím do každého textu. Přikláním se k výrazu „seeker“ (hledající) místo „believer“ (věřící). Moje víra je tedy spíše „aktivní hledání“ s vědomím, že jsem jen na počátku věcí, které teprve přijdou a které se snažím poodkrývat.
Napsal jste knihu s netradičním názvem "Jak kokrouči Bžunk, Bill a Bimbo přežili vlastní funus". Co vás inspiruje k vytváření takových postav?
Zvolil jsem záměrně výraz „kokrouč“ z anglického slangu, který používají krajané v USA pro šváby. Jména postav začínají na „b“ jako „brouci“ nebo „beetles“. Chtěl jsem zachytit příběh, kdy je jejich úhlavní nepřítelkyně nachytala při pojídání makových buchet.
Vaše tvorba zahrnuje i poezii. V čem pro vás spočívá největší rozdíl mezi psaním básní a prózy?
Poezii vnímám jako zhuštěnou prózu plnou metafor a náznaků. Jsou to pro mě dva vyjadřovací módy, jejichž prostředky jsem si osvojil, aniž bych musel studovat Aristotela.
Dočasně žijete v New Yorku;. Jak toto město ovlivňuje vaši aktuální tvorbu?
Když jsem se ocitl v desetimilionovém městě, zpočátku jsem hodně vzpomínal na minulost. Psaní souboru Čičmunda pro mě bylo první literární reflexí tohoto nového prostředí, ze kterého jsem mohl profitovat.
Vydal jste také dílo věnované Karlu Skalickému. Jaký vztah máte k osobnostem české teologie a filozofie?
Osobnosti jako je Láďa Heryán sleduji na dálku a moc mu jeho literární úspěchy přeji. Musím ale přiznat, že jsem z teologicko-filozofického prostředí už poněkud vypadl, takže nemám úplný přehled o tom, kdo co v dnešní době dělá.
Jak se do vašeho stylu promítá zkušenost ze studia na New York City College of Technology?
Na CityTech jsem studoval matematiku a byla to pro mě obrovská zkušenost. Právě této škole vděčím za svá literární ocenění. Styl je podle mě utvářen z mnoha komponentů, a i když jsem spíše exceloval v humanitních vědách, tato technická etapa mě nepochybně ovlivnila.
Vaše povídky vycházejí i na portálu i60.cz. Jak důležitý je pro vás kontakt s on-line komunitou čtenářů?
Je to pro mě obrovsky důležité. I když za to nedostávám honorář, čtenost a pochvaly mi tuto odměnu bohatě vynahrazují. Čtenáři na i60 jsou kultivovaní a kontakt s nimi mi nahrazuje sociální sítě, kde se obávám nenávistných komentářů.
Titul "Motýl se zlomil o svůj let" zní velmi poeticky. Jakou roli hraje metafora ve vašem vyprávění?
Metafora pro mě konceptualizuje nějakou obecnou pravdu. Krása jazyka spočívá v tom, že metafory používáme vědomě i nevědomě; kdybych napsal jen „motýl umřel“, nikoho by to nezaujalo.
Vnímáte psaní jako způsob, jak se vracet domů, i když žijete v cizině?
Ano, všechno, co jsem kdy v New Yorku napsal, se vrací zpátky do Čech. Moje touha po domově je obrovská. Člověk zkrátka touží po tom kousíčku země, kde se naučil říkat „mami“ a „tati“.
Která z vašich dosud vydaných knih byla pro vás osobně nejnáročnější na napsání?
Bezesporu `"Rachmaninův tanečník". Psal jsem ho sice jen rok čistého času, ale s přestávkami se to táhlo 15 let, protože mi kniha dlouho připadala „stupidní“.
Jaký vliv má vaše „báječná rodina“ na proces vzniku vašich literárních děl?
Před dokončením knihy prožívám krušné chvíle a někdy mám pocit, že rodina nechápe, co vlastně dělám. Jakmile je ale kniha venku, mají radost. Tedy aspoň do doby, než začnu psát další.
Promítají se matematické principy, které jste studoval, do struktury vašich textů?
Občas použiji nějaký příměr nebo přirovnání, ale integrály v mých knihách nečekejte, s těmito prvky spíše šetřím.
Považujete se spíše za pozorovatele světa, nebo do svých postav vkládáte hodně z vlastních prožitků?
Nedokážu říct, zda je to jedno, nebo druhé, dělám obojí. Pozoruji svět kolem sebe, ale do postav a příběhů vkládám své vlastní skeptické otázky i hluboké prožitky.
Co byste poradil začínajícím autorům, kteří se snaží uspět v mezinárodním prostředí?
Moje rada zní: vycestujte, pobuďte nějakou dobu v cizině a pak se vraťte domů. Čeština je báječný jazyk a pro udržení jeho tvárnosti a nuancí je tento nadhled zvenčí to nejlepší.
Autora můžete podpořit zakoupením jeho knihy "Rachmaninův tanečník".