Článek první pomoci aneb když si inspirace dá dovolenou
Co si budeme... Pro autora, ať už tvoří knihu, obrazy, sochy nebo hudbu, je nejhorší, když studna inspirace začne vysychat a pomyslné vědro namísto novými nápady překypuje prázdnotou. I pro mě jakožto začínající spisovatelku jsou tyto chvíle jako trýznivá muka a ačkoliv bych chtěla tvořit sebevíc, ne a ne něco vyplodit. Když se to stane, snažím se sebe sama utěšovat myšlenkou, že inspirace nikam neodešla, ale jen si zajela na dovolenou a brzy se zase vrátí.
Někdy se té inspiraci musí jít doslova vstříc, a co by mohlo být lepší, než si obout boty a vyrazit ven? Vždyť právě život sám často tvoří ty nejlepší a nejzajímavější příběhy, tak proč je neobjevit? Někdy si stačí jen sednout s kamarády v kavárně na kafe nebo v hospodě na jedno točené a zeptat se jich, co je nového. Může se stát, že začnou vyprávět nějakou neuvěřitelnou nebo vtipnou historku, a námět na příběh nebo jeho část je na světě. Jednoduché, že?
Anebo když ještě zůstaneme u té kavárny/hospody, někdy se stačí jen rozhlédnout po lidech kolem nebo se zaposlouchat do slov, která kolem nás prolétnou. Samozřejmě nikoho nenabádám k cílenému odposlouchávání, jako byste byli soukromé očko nebo vyšetřovatel, ale i malé útržky, když někdo projde kolem, mohou postačit, a ona ta fantazie někdy začne pracovat sama od sebe. U mě to třeba párkrát zafungovalo a je opravdu až k neuvěření, jak náhle ale vítaně se inspirace může dostavit. Jako blesk z čistého nebe, který nečekáme.
Když někdy za tmy brouzdám ulicemi malého satelitního městečka, které nazývám domovem, a v dálce vidím blikající barevná světla blízkého Berouna, říkám si, že mnoho z nich jsou světla vycházející z domů různých lidí, z nichž každý má za sebou nějaký příběh, a že svět je vlastně jedna velká kniha, kterou nikdo za jeden lidský život nestihne přečíst. I to může sloužit jako inspirace. Třeba někdo ve vašem okolí, ať už z rodiny, přátel nebo kolegů v práci, něco prožil – příběh, který by stál za to aby byl vyprávěn. Moje babička už léta píše rodinou kroniku, a jelikož jsem u nás doma já s tím spisovatelským střevem, bylo mi hned několikrát navrhnuto, abych příběh naší rodiny zpracovala. Sice byl mnohdy plný tragédií, ale i toho štěstí, a třeba to jednou opravdu udělám. Jednou v psaní kroniky budu pokračovat já a kdo ví, jaký příběh to bude.
Když už jsme u lidí, i oni můžou být dobrým zdrojem inspirace, i když za sebou nemají žádný výjimečný příběh. Pokud třeba tápete, jak by vaše postava měla vypadat nebo jaké by měla mít vlastnosti, tak třeba naši rodiče, širší rodina, kamarádi nebo kolegové by mohli posloužit jako funkční šablona pro inspiraci. Postava pak nepůsobí jako spletenec náhodných charakteristik, které by pohromadě ve výsledku ani nedávaly smysl, a čtenář se s ní tak může snadněji ztotožnit.
Mě samotnou překvapilo, kolik známých autorů tuto techniku použilo. Třeba Lewis Carroll jako předlohu pro hlavní protagonistku Alenky v říši divů použil dívku Alici Liddellovou, kterou doopravdy znal. Dokonce i slavný detektiv z Baker Street Sherlock Holmes byl inspirovaný skutečným člověkem. Byl jím doktor Joseph Bell, který autora knih Arthura Conan Doyla učil medicínu a disponoval neuvěřitelnou schopností detailního pozorování a dedukce. Příkladů by se ovšem dalo najít mnohem víc.
Na jeden jsem narazila při sledování japonského anime s názvem Bungo Stray Dogs, kde se to doslova hemží postavami inspirovanými, a dokonce i pojmenovanými, po realných postavách. Třeba bývalý mafián Osamu Dazai, založený na stejnojmenném japonském spisovateli, spisovatel Sakunosuke Oda, který měl k Dazaiovi blízko, jak v příběhu, tak ve skutečnosti, geniální detektiv Ranpo Edogawa, pojmenovaný podle zakladatele japonské detektivky, Edgar Allan Poe, Fjodor Dostojevskij nebo hlavní hrdina Atsushi Nakajima. Tato postava se v seriálu dokáže měnit na tygra a hledala vlastní hodnotu v životě, a v nejslavnější povídce Nakajimy se, světe div se, také vyskytuje postava, která se proměnila ve stejnou šelmu.
Kopírování? Nedostatek osobní kreativity autorů Bungo Stray Dogs? Někdo by si to možná mohl myslet, ale za mě je to naopak geniální pracování s realitou, schopnost najít inspiraci ve skutečných osobách, podívat se na jejich život a jejich díla do hloubky a přetvořit je v dobře fungující celek.
Je třeba si ale dávat pozor na inspiraci známými osobnostmi jako jsou herci nebo zpěváci. To, jak celebrity vystupují na veřejnosti a jak na své fanoušky působí, se často nemusí shodovat s tím, jaké jsou ve skutečnosti. S tím nepomůže ani podrobná rešerše.
Tímto jsme se dostali k zásadní tázce. Jak se při psaní příběhů inspirujete vy? Které skutečné osoby vám posloužily jako šablona pro vaše postavy?
Podělte se s námi v komentářích!
Autorka: Eva Růžičková (studentka Vyšší odborné školy publicistiky v Praze)