V kleci

V kleci 

Zkouška dospělosti a konečně život. Roman se těšil na svobodu. Zatím měl pocit, že všechno musí a najednou nastala kapitola života plná slunce a splněných přání. Firma Rozumíme všemu ho přivítala mlčky a neosobně. Byl nový a co víc mohl očekávat. Účtárna byla sterilní a kolegové pouze zvedli hlavu, když vešel. Vedoucí oddělení se na něj káravě podívala, když chtěl, aby ho oslovovala Romane. „Pane Krátký, tady si na familiárnosti nepotrpíme,“ a dovedla ho k digitální tabuli u dveří, „tady je vše, čím se řídíme. Doporučuji se se vším seznámit.“ Potom se dlouze zahleděla na jeho džínové kalhoty a strakatou košili.

Příští den přišel do zaměstnání přesně v souladu s firemním dres kódem. Viz bod číslo jedna Do zaměstnání chodíme oblečeni v kalhotách (sukni) jakéhokoliv odstínu černé barvy a bílé košili. Smířil se s tím a doufal, že atmosféru v kanceláři prosvětlí humorem a úsměvy. Po týdnu se na tabuli objevilo další pravidlo. V pracovní době se věnujeme práci, nikoliv vtipkování. Rozptylovat kolegy smíchem je zakázáno.

Po první výplatě se smířil. Lenka u vedlejšího stolu byla asi v jeho letech a velmi sympatická. Po pár měsících se odhodlal vzít ji sebou na oběd. Kývla, ale tak nějak nenápadně, aby to ostatní neviděli. Zřejmě se nechtěla dostat do řečí. Po polévce jí požádal o tykání. Rozhlédla se po restauraci a potom váhavě přikývla. „Ale jenom mimo práci,“ šeptla. Byl rád. Měl pocit, že to byl příslib dalšího setkání.

Po nějaké době se pan Tibor postaral o další pravidlo. Byl to zamračený chlap z vedlejší kanceláře, který vypadal, že má rád pouze sám sebe a práci. Potkali se ve dveřích jídelny.  Šlehl po nich pohledem a na digitální tabuli ráno svítilo Mimopracovní vztahy na pracovišti se zakazují. Od té doby si slečna Lenka Nováková nosila obědy z domova.

Léta utíkala a vzkazy a pravidla na tabuli přibývaly. Roman se jednou přistihl, že nostalgicky vzpomíná na nesvobodu mládí. Atmosféra v kanceláři byla stále více rigidní a čas v ní strávený se měnil v šedé vločky, které postupně usedaly na nábytek, lidi a okolní svět. Barvy se ztrácely a on si stále déle musel rozpomínat na to, jak zářily kdysi jeho představy o budoucnosti. Hleděl na sebe do zrcadla na firemní kuchyňce a hlavou mu proběhla obava, aby někoho nenapadlo zakázat zaměstnancům šedivět a stárnout. Touha všechno změnit slábla s výplatními termíny a zaměstnavatel mu s každým dalším rokem posílal na účet více peněz. Jako by měl promyšlenou strategii, jak zkrotit rebely. Dařilo se mu to.

A potom po letech usnul v zaměstnání na pracovním stole. Příští den se na firemní digitální tabuli objevilo poslední pravidlo:
V pracovní době je zakázáno na pracovišti umírat.


Napsal: Josef Farkas

Na fotografii autor se svou knihou "Petříčku, zavírej vrátka". Foto: Dušan Štrauss